Vzpomínka z budoucnosti

       Loď začala přistávát a hřmění jejích motorů teď doprovázel zvuk brzdných trysek, Akolytův nářek se celý otřásal. Ani už nevím pokolikáté jsem na vesmírné lodi, ale pokaždé při přistávacích manévrech se mi sevřou útroby v očekávání selhání mohutného stroje. Akolytův nářek byla jedna z lodí třídy Malý pes kapituly mediků, měla celkem malou kapacitu a sloužila tedy hlavně k dopravě malých skupin nebo nákladu. Loď se naposledy otřásla a celým trupem projel prudký záchvěv, jak dosedla na plošinu. Odepla jsem si bezpečnostní pásy a vydala se směrem k východu, sestoupila jsem na přistávací plošinu a rozhlédla se po komplexu budov, mezitím už trubci, napevno spojení s vyskozdvižnými vozíky změtí trubiček, obstarávali náklad. Tohle místo bude moje útočiště než se mi zahojí zranění. Bezděky jsem si při téhle myšlence sáhla na rameno, celou moji levou paži nahrazovala bionická ruka, s náhradou jsem se teprve učila manipulovat, bude to ještě chvíli trvat, než se jí naučím naplno vyyužít a budu se moct vrátit do aktivní služby. Teď jsem byla tady, ve výcvikovém táboře pro mediky, projdu tu znovu některými částmi výcviku, prý mi to pomůže v bio-adaptaci.
        Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem souhlasila s Rascakovou žádostí, abych mu pohlídala adepty. Co jsem tak měla povídat? Ze školy "Pro Medico" jsem vyšla už dávno a na studium se mi moc vzpomínat nechtělo. Pak jsem dostala nápad, mohla bych jim vyprávět nějákou z misí, některé by za pár slov stály. Přemýšlela jsem nad historkou, když v tom jeden se jeden z mladíků zvedl a zeptal se:
"Nechtěla byste nám vyprávět jaká byla vaše první mise?"
Uvědomila jsem si, že tihle ještě nikde nebyli, že jejich první úkol je teprve čeká. Rozhlédla jsem se po třídě, všichni na mě dychtivě hleděli.
"Moje první jednotka byla malá útočná jednotka Stříbrných jestřábů, pracovali jsme hlavně v utajení a mise měli nejrůznější cíle. I když jsem chtěla být zařazena do bojové jendotky, nakonec se mi znalosti získané u Jestřábů hodily a času stráveného u nich si velmi vážím." začala jsem svou řeč a ponořila jsem se zcela do vzpomínek.

Zásah z bolteru mě odhodil na polozbořenou zídku, naštěstí to schytal jen ramenní chránič, část zbroje se odpařila. Zato hlava mi díky nárazu třeštila stejně, jako když jsem tekrát vypila příliš mnoho absinthu. Přikrčená z atou proklatou hormadí sutě jsem se rozhlížela hledajíc útočníka, očima jsem našla jen mrtvolu, někdo mu dobře mířenou ranou ustřelil půlku obličeje, z kterého zbyla jen kravavá kaše.
"Elis, Elis!" křičel Lars, rozeběhla jsem se okamžitě k němu. Ocitla jsem se v úzké uličce mezi vysokými budovami, v jedné z nich je náš cíl. Lars klečel u Eddieho, kolem kterého se rozlévala kaluž krve, zbytek jednotky kontroval prostor před námi.
"Dávala jsi si někde šlofíka?" vyštěknul Lars, když jsem se pustila do ošteřování zraněného. Chtěl ještě něco dodat, když sebou Eddie začal cukat a sténal.
"Larsi drž ho, sakra, pořádně!"
Náš desátník dostal zásah laserem do břicha a v něm teď zela černorudá díra, laser naštěstí kauterizoval cévy, jinak by vykrvácel během několika desítek vteřin. Dala jsem mu velkou dávku analgetik a ránu vyplila medi-pěnou, která funguje jako aseptická umělá tkáň, při jeho zranění jsem nemohla víc dělat.
"Musíme ho odtud co nejdřív dostat, jinak to nezvládne."
Jack s Murphym mezitím připravili tavnou nálož a připevnili ji na dveře budovy napravo, pak dal Jack signál, aby jsme se kryli a během několika vteřin se ulicí rozlehla exploze. Dveře i s částí zdi doslova vletěly dovnitř, o úder srdce později se ven vyvalila tlaková vlna nesoucí horký vzduch a úlomky. Začali jsme okamžitě procházet vzniklým otvorem do budovy, já uprostřed naší malé jednotky, přede mnou Lars s Jackem a za mnou Murphy a Jimmy. Zraněného Eddieho, který byl napůl v bezvědomí, Lars ukryl za hromadu sutin, vyzvedneme ho na zpátěční cestě. Uvnitř padlo už jen pár výstřelů, výbuch rozdrtil nebo smrtelně zranil většinu personálu stanice. To je nevýhoda nelegálních laboratoří, nízká obranyschopnost, uvnitř byl jen malý počet zaměstnanců, navíc teď uprostřed noci.
"Elizabeth!" volal na mě Jack, spěchala jsem za ním do přední části místnosti.
"Pane?"
"V další místnosti je samotná laboratoř, podle dat by Elysium mělo být tam."
Sundala jsem si vojenský batoh a vyndala z něj černý kufřík z plastoceli, Lars s Murphym zatím v laboratoři hledali živé. Vešla jsem z animi dovnitř a rozhlédla se, podél jedné zdi stála řada uzavřených poloautomatických digestoří plných mikropipet, zkumavek a chemikálií. Na stole uprostřed místnosti stálo nějáké speciální zařízení na testování látky na krysách, uvnitř byli některé ještě naživu a byly na nich vidět zrůdné mutace a zákeřná nemoc. Vedle stály kotce s krysami, které ještě nebyli vystaveny Elysiu a ty teď poděšeně pobíhaly a pištěly ve svých klecích, ve vzduchu byl cítit puch rozkladu a dezinfekce. U protější stěny byl prosklený chladící box, když jsem si všimla zámku na kód, zavolala jsem na Jimma.
"Hej Jimme, mám tu pro tebe práci!"
Jimmy sundal vrchní kryt displeje a na střeva z drátů napojil svůj datatablet, trvalo to jen pár vteřin, na zámku se rozsvítila zelená kontrolka a ozvalo se cvaknutí.
"Máme to!" zasmála jsem se.
O pouhou hodinu později jsem už na velitelství předávala kufřík se vzorky Elysia výzkumnému týmu.

Gong právě odbyl konec přednášky, ale ve třídě bylo ticho, nikdo se nehrnul k odchodu a každý teď přemýšlel, kam se dostanou oni se svými jednotkami a jaké mise je čekají.
"Ta první se nezapomíná, a příště bych vám mohla vyprávět o tom, jak jsem přišla o ruku na planetě Sayardon VII při nedávných bojích s orky." usmála jsem se a vydala se ke dvěřím.

---