Hříchy z nás...

Byla to dlouhá odmlka, nějak jsem neměl potřebu, nebo jsem v tom svém nicnedělání nenašel volnou chvilku k tomu něco napsat... teď jsem ale našel další schovanou úzkost a depresi, a tak mohu opět vyjádřit své laciné pocity...

Změnilo se vlastně něco ? Moje osobnost, jestli se jí ještě dá takto říkat, upadá geometrickou řadou níž a níž, a já zatím jen občas zavadím bradou o studenou zem, a tak čekám, kdy už se asi nikdy neodlepím...

Mám holku, skvělou, je pěkná (jak povrchní)... je ale hlavně neuvěřitelně uvědomělá a mentálně naprosto spřízněná... nevím co bych si mohl přát víc, než ji... A já ? Drhnu hubou o zem, po tom všem, svoje city zmražené někde hluboku v srdci a jen chabá naděje, že by ještě někdy mohly oživnout, tak já se toho bojím... Všechno mě hnalo k tomu se uzavřít sám do sebe, nechat všechno na svých vlastních činech a vytvořit si imunitu vůči druhým, tak, aby již dále nezraňovali... stala se tak ze mě trochu bezcitná, cynická bestie, která kouká jen kolem sebe a zdá se jí trapné, že ještě někoho natolik vykolejí rodinné vztahy, když já už žádné nemám... Nebo jsem spíše trapný já, za to, jak se k situaci stavím...

Ale asi jsem neměl na výběr... tahle apatie je destruktivní, ráno se probudím, pohlédnu na sebe do zrcadla a první slova jsou "ty zase vypadáš, to je v prdeli" ... "celej den v hajzlu", řeknu si večer ještě několikrát... za celý den jsem neudělal nic, en absoluto, nic...

ZNOVA !!!

Ráno se probudím, večer usínám... den co den, už několik měsíců... žiji ve stresu který si asi málokdo dovede představit, ze stresu a hrůzy ze sebe samého, v děsivém obalu pohodáře a flegmatika, člověka, který glosuje a rozesmívá... a pak utíká... jaká síla v něm v těchto chvílích zadržuje slzy, když nešťstně kouká oknem do ulice a uboze si podpírá hlavu... když přemýšlí a představuje si, jak snadný by ten konec byl, co by musel udělat, co by získal a o co by přišel... kdysi jsem si myslel, že kdo myslí na sebevraždu, je blázen... jsem blázen ?! ... Je to úmorné, protahovat se životem bez citů a prožitků, kdy se všechno zdá zatraceně laciné a povrchní, kdy se člověk od pr"obuzení do noci užírá svým vlastním já a nemůže najít cestu úniku... Každá překážka nebo "překážka" je PŘEKÁŽKA, všechny se stavějí za sebe a já si nemohu vybrat, kterou přeskočit první, asi je chci přeskočit všechny naráz a to, že to nelze, to mi nedovolí přeskočit ani tu jednu jedniou... stojím před nimi a cítím jak jsem bídný, neschopný a neužitečný... Nic nikomu nepřináším, snažím se ani nikomu nic nebrat... jsem sám...

Opravdu nevím kam dál.... žít, jít spát, prát se, uvadat... už ale nemám sílu plout a čekat, až se bárka pod tíhou mého já naplní k ponoření, pak třeba ulehnu a nechám zbylé vlny dout...

Vracím se, dál...