Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Proč javorům na podzim červená listí

24. 11. 2009
1
2
1976
Autor
5.13a

Kdysi na táboře, po mně děti chtěly pohádku,tak jsem jim něco vymyslel a po pár úpravách si troufám dát ji i sem.

Kdysi dávno, v časech starších, než je lidská řeč, měl každý strom a každý kámen svého ducha,který v něm bydlel a staral se o něj. Byli duchové vody, kteří žili v potocích, jezerech a tůních a duchové větru, jejichž dech chladil, nebo hřál, to podle potřeby země a jejích praobyvatel. V hlubokém lese, na kraji země, tak daleko, že ještě dál už nebylo nic, žil Rin, krásně rezavý veveřák v nejlepších letech. Celé léto skákal z větve na větev a ze stromu na strom, rozmlouval s duchy všech stromů, kamenů, skal a vod, co jich v lese bylo a rozmlouval i se všemi zvířaty. Čím víc a déle mluvil se všemi v celém širém okolí, tím víc věděl a tím byl moudřejší. Nejraději ze všeho se zastavil na nejvyšším buku nad černým jezírkem, kde spolu žili výr Uhu a krkavec Kroak, nejstarší zvířata. Byli na světě už v době, kdy se narodili Rinovi rodiče a věděli nejvíc, ze všech obyvatel lesa na konci země. S nimi už si ani nepovídal, jen seděli, všichni tři, vedle sebe a dívali se na západ, jak slunce odchází. Nebylo třeba slov, rozuměli si i bez nich. Každý rok, začátkem podzimu, začal Rin chystat zásoby ořechů, bukvic a žaludů na dlouhou mrazivou zimu, jako to dělaly všechny veverky od začátku světa, ale ten rok mělo být všechno jinak. V polovině října se od severu přihnala bouře, jakou nikdy nikdo nezažil, ani nepamatoval. Rina překvapila v koruně vysokého dubu na okraji táhlého údolí, směřujícího na jih. Prudký vítr se zatočil v listoví, urval větev, na které Rin seděl a odnesl ji pryč i s ním. Dlouho letěl ve strašné vichřici Bůh ví kam, zatímco se křečovitě držel zbytků větve. Až k večeru se vichr utišil a Rin, v podstatě ve zdraví, přistál v kraji, který viděl poprvé v životě, travnatá pláň přecházela v prosvětlený javorový les na břehu široké, tiché řeky, která si klidně plynula svou cestou a mizela v nízkých skalách na východě. Rin nevěděl, co má dělat, nevěděl, kde je a kudy domů, ale tušil, že by se měl dát cestou na severozápad. Dlouho putoval pláněmi, které střídaly lesy javorů, krajina stoupala do podhůří zalesněných kopců. Vypadalo to, jako cesta k lesu na konci země, ale Rin si vůbec nebyl jistý,nebyl si vlastně jistý vůbec ničím, ale vrátit se musel, podzim se pomalu překláněl do zimy a ráno už trávu pokrývala jinovatka. Jednoho rána se probudil a na zem se tiše, tichounce, snášely velké vločky sněhu. Putování bylo stále těžší, pod sněhem se nedalo najít nic k jídlu a tak se Rin rozhodl poprosit duchy okolních stromů o pomoc. Duchové javorů ho však ani nevyslechli, tvářili se,že spí a když naléhal a prosil dlouho, ozvalo se z korun huhlání, svištění větru a odmítavý hlas. Rin nechápal, co se to děje, tam u nich byla pohostinnost a pomoc v nouzi samozřejmá a najednou takové jednání! Hladový, unavený a zmrzlý Rin se vydal dál a pomalu ztrácel naději, že se někdy podívá domů, když na šedé zimní obloze uviděl známou siluetu. Jeho přátelům bylo divné, kam se poděl a tak ho hledali, Uhu v noci a Kroak přes den a teď ho tedy konečně našli. Už spícího ho Kroak donesl domů na jejich starý buk nad jezírkem. Druhý den ráno, když se trochu zotavil, vyprávěl přátelům o tom, co se mu stalo a dostal se i k příhodě s duchy javorového lesa a k jejich odmítnutí pomoci. Na sousední větvi to poslouchala sojka a jen co Rin skončil vyprávění, rozletěla se po lese na konci země a všem o tom vyprávěla. Jak to slyšely zdejší javory, zčervenaly studem nad chováním svých příbuzných a od těch dob podzim, co podzim, jakmile si na to vzpomenou, zčervenají pokaždé znova, tolik se stydí, co se stalo. Rin, Uhu, ani Kroak už tu dávno nejsou, les na konci země se zmenšil, když přišli do kraje lidé a nikdo si nepamatuje, co se tehdy stalo. Jen javory každý rok s příchodem podzimu zčervenají…

2 názory

Velice krásná pohádka se skvělým nápadem, je tak romantická, jak mají správné pohádky být. Mám jenom pár formálních výtek: 1) Existují odstavce, takhle se to špatně čte a ubírá to jinak hezkému textu. 2) Pozor na shodu přísudku s podmětem. 3) Pozor na interpunci, našla jsem tam pár chybiček. 4) Myslím, že by textu pomohlo, kdyby jsi v některých případech zkrátil věty. Četl by se líp a také by ses pak do souvětí nezamotával.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru