Hlava 21

na zábradlí železného mostu

pár rukou v křečích se zatíná

a mezi nimi hlava v dlaních ukrytá

myšlenky jako váza rozbitá

a hlava stojí, vzpomíná.

 

srdce netluče, jen zticha ševelí,

jak hlava zas ty krásné chvíle prožívá

radostného rozjaření s nejlepšími přáteli

milostného opojení ve vyhřáté posteli

stala se jen další trofejí,

prázdnou číší,

i když ze zlata!

 

oči dokořán se zavřely

a hlava ze sevření vymanila

dávno už nejsem princezna,

dívka spanilá

a nevinná

pár slz těžce skanulo jí do klína

a černočerná hlubina

otevřela chřtán.

 

i hlava rozevřela ruce

jak křídla roztáhl by kormorán

hodiny na věži první hodinu bily do nového rána

a kdesi v dáli narodil se nový svět

a hlava, tíhou strastí obtěžkána,

vznesla se v poslední svůj let.

naposledy pod nohama ucítila starý most,

vteřiny opojného pádu

a vlny ji vzaly na milost.

 

už bude tomu přes dvě léta,

co odešla hlava bláznivá

do nově zrozeného světa,

světa snů a mnoha tváří,

kde slunce dnem i nocí září,

kde hlavy skví se svatozáří,

 

tam, kde jen láska přebývá.

---