Smutný blues

na starým piánu

ležela sklenka whisky

a nedokouřený cigáro,

ale klavírista nikde.

 

posadil jsem se za něj,

jako by mi patřilo,

potáhl jsem z tý nedokouřený cigarety

a obláček dýmu vyfouk nahoru

 

a pak jsem se opřel do kláves

 

krásný akordy zněly sálem

a v levý ruce jsem držel

tvrdou basovou linku,

co udávala rytmus

 

a pak se přidal basák,

začal lehce brnkat na struny

a prozpěvoval si k tomu…

…spíš si jen tak broukal

 

a bubeník jen tak zvolna

potichoučku rozehrál činely

 

a klavír hrál dál

hrál těžký linky akordů

a mý prsty tančily v klávesách

jak lidi v nějakým klubu

po půlnoci.

 

a taky tam bylo ságo, tenor přirozeně,

ten se záhy zapojil

a pozpěvoval si to svý

sólo – těžce improvizovaný,

musím říct.

 

a hudba zněla sálem,

zněla plně, mocně a krásně…

 

kývnul jsem si na tenoristu,

potáhl jsem znova

z tý nedokouřený cigarety

a usrkl ze sklenky whisky

 

a sotva saxík zahrál

poslední tón svýho sóla,

položil jsem se do kláves

a brnkal si zas to svý,

jako když prsty tančí,

tančí po klávesách

a ty kladívka zase po strunách

a tak dál…

 

no a než jsem se nadál,

bylas tam ty –

– leželas na klavíru

v elegantní černý róbě

jak dáma ze starýho filmu…

 

začalas zpívat

a tvůj hlas naplnil sál

jako by předtím bylo ticho

a my se ztišili a dali vyniknout

tvýmu hlasu – jeho nádherný barvě

 

a tys zpívala

jak barová zpěvačka ze starýho filmu,

zpívalas na celej sál,

ale dívala ses jenom na mě

a mně bylo jasný, že to mně zpíváš

to svý temný smutný blues.

---