Nejvyšší daň pro život budoucí

Nyní toho lituji. Lituji všech svých zásadních a zbrklých rozhodnutí. Byla jsem mladá a celý život stál přede mnou. V mém věku už jsem sice věděla, že život není procházka růžovou zahradou, ale teď si uvědomuji, že není nic krásnějšího nežli žít. Žít! Oh ten pocit, kdy každé ráno znovu a znovu otevíráte oči. Cítíte chuť jídla, tlukot srdce. Slyšíte svůj dech a dokážete upřímně milovat. Ano, láska. Láska je ten nechutně krásný cit. Někdy vám pomůže, někdy vás dovede k šílenství, někdy vás zabije.

Nyní jsem tady. Ocitla jsem se v zemi nikoho jen díky mé zbrklosti. Neuvědomila jsem si zásadní věc. Je snad něco horšího, než si vzít život? Lidé mohou mít mnoho různých problémů, ale nakonec zjistíme, že každý z nich je nějakým způsobem řešitelný. Kdo toto nepochopí, ten musí zaplatit tvrdou daň a krutě trpět.

Tak ráda bych se dostala zpět, ale čas bohužel vrátit nejde. Pozoruji všechny, ale nikdo o tom nemá ani ponětí. Matku jsem zanechala v slzách a zbavila jsem jí smyslu života. Ve chvíli, kdy jsem se takto rozhodla, jsem zapomněla na všechny své přátele. Nyní je vidím v slzách. Na stole v mém pokoji jsem nechala ležet vstupenku na koncert. Na mé bývalé škole se vyvěšuje černá smuteční vlajka. Takto jsem ji opustila uprostřed všeho, rok před maturitou. Učitelé i studenti si pokládají stejnou otázku. „Proč to udělala?“

„Z hlouposti, z nevědomosti! Pro někoho, koho jsem nikdy nepoznala!“ křičí do temnoty. Nikdo mě neposlouchá, protože mě nikdo neslyší. Není tu nikdo, komu bych se mohla svěřit. Nikdo, komu bych podala pomocnou ruku. Bloudím ve světě tmavém, vlhkém a ponurém. Ve světě beznaděje a nenaplněné touhy. Odpykávám si svůj trest za nejvyšší hřích. Budu zde navěky věků. Budu nepatrnou tečkou ve vesmíru. Má duše bude navždy bloudit mezi hvězdami.

Kéž bych mohla být alespoň výstrahou. Odrazujícím příkladem pro ty, kteří se snaží udělat to co já. Jenže to nikdy neskončí. Lidé tyto činy nepřestanou dělat.

Bloudí tudy miliony duší, z nichž jednou je ta má. Žádná o sobě navzájem nemá ani ponětí. Žádné se té druhé nemůže svěřit, proč se tohoto činu dopustila. Přesto zůstaneme jen malým zlomkem ve věčnosti času.

Chci vám vyprávět svůj příběh! Vám? Ne, chci ho vyprávět sama sobě, abych si mohla říct, jak jsem byla hloupá. Nejsem nic, ale city ve mně zůstaly. Miluji, ale nemám koho. Pláču, ale bez slz. Srdce mi krvácí, ale v mém těle nekoluje jediná kapka krve. V žaludku stále cítím pocit otravy, ikdyž tam dávno žádný obsah není. Cítím stále svou smrt. Několika hodinovou smrt v křečích. Proč?? Protože jsem jej milovala…