Nejvyšší daň pro život budoucí (2)

Probouzím se a pomalu otevírám oči. V pokoji je zatím ještě stále šero, ale již jsou vidět siluety nábytku. V prvních okamžicích nevím, co se děje, teprve po chvíli si uvědomuji, že je další školní den. Kouknu se na mobil a se znechucením zjistím, že je 15 min před tím, než měl zazvonit. Zbývající čas se tedy převaluju, až nakonec ten odporný zvuk zazní.

Je to studené ráno. Další běžné ráno v dalším všedním dni. Nechutný stereotyp.  V kuchyni kouknu do kalendáře. Je 31. října. „Ten čas ale letí, zítra už je listopad..“  řeknu si v duchu a odšoupám se do koupelny.

Přemýšlím nad vším možným. „Sakra, dnes je ta chemie. Zas to podělám!“ Jsem naštvaná sama na sebe, ale nemám sílu ani chuť to nějak měnit. Najednou se mi ale v myšlenkách mihne něco zcela jiného. Dokonce se i přestanu líčit, abych nad tím trochu zauvažovala.“Hm, to byl ale divný sen..“ řeknu si.

Celou cestu do školy na to nyní musím myslet. Takový zvláštní sen jsem ještě neměla. Co to se mnou je? Že bych se z té školy už dočista zbláznila? Přicházím do šatny. Tam už na mě čeká Nikol. Najednou mám lepší náladu.  Ona na mě moc dobře působí. Nikol je moje spolužačka. Světlem šatny se jí v jejích hnědých vlasech objevují měděné záblesky. Je krásná.

Pozdravíme se a hned spolu probereme, co nás v ten den čeká. Jako vždy začínáme vtipkovat. Zdá se to být hnusné, ale máme ve škole pár „slečen“, o kterých moc rády mluvíme. Dokáže nás to pobavit na celý den. Po nějaké době ale má dobrá nálada vyprchává. Vzpomenu si na můj sen a je mě zase divně. Musím jí to říct!

Sedneme si a já začnu vyprávět.

„Byla jsem v mém pokoji. Vypadal stejně jako teď. Dělala jsem něco na PC a potřebovala jsem se protáhnout, tak jsem vstala, zahýbala rameny a šla kousek k oknu, abych se podívala do zahrady. Najednou mě ale zarazí postava. Na zahradě stála osoba. Byl to muž vysoký a štíhlý, který se díval směrem k lesu, takže do tváře jsem mu neviděla. Dostala jsem strach. Nikdo nebyl doma.

Na druhou stranu jsem ale chtěla zjistit, o koho jde. Pomalu jsem se vykradla ven a obešla dům. Najednou se otočil. Vykřikla jsem a schovala se do kůlny. Nebyl to jen tak leckdo. Věděla jsem, že ho odněkud znám. Pak mi to došlo. Byl to můj strýc…“

Přeruší mě její smích s dodatkem, že mám strach ze své vlastní rodiny. Já se ale neusměji ani trochu. Ještě jsem jí neřekla to podstatné. Po chvíli pokračuji ve vyprávění.

„Nikdy jsem ho nepoznala. Z vyprávění jsem věděla, že zemřel velmi mladý. Celá rodina si ho dobře pamatovala, kromě mě.  Nevěděla jsem, co dělat. Krčila jsem se v kůlně a čekala na „vysvobození“. Po chvíli opravdu přišla mamka z venčení psa. Když procházela kolem kůlny, začala jsem potichu volat. Mamka otevřela dveře a nechápala, co dělám. Řekla jsem jí, že v zahradě někdo stojí a ukázala pomalu roztřešeným prsten před sebe.

Otočila se a s překvapením zjistila, že asi dvacet metrů od nás stojí nějaký muž. Nedalo jí to a šla blíž. Měla jsem strach. On se najednou rozešel taky. Pomalým, lehkým a ladným krokem se k ní blížil. Když mu mamka konečně pohlédla do tváře, najednou zavrávorala a padla do mdlob. Já jsem začala křičet a najednou…“