tma

Tma pohltila moje myšlenky. Otevřenýma očima jsem hledal světlo v zhasnutém pokoji. Přikrytý peřinou jsem se díval do tmy. Bál jsem se pohnout. Hlasy sílily mluvily ke mně. Bál jsem se jich. Vím že je slyším jenom já. Zjistil jsem to už dávno. Ale potichu ke mně promlouvají a říkají mi co mám dělat. Snažím se je neposlouchat ale ve tmě mě strach ovládl. Chtěl jsem rozsvítit chtěl jsem vstát. Klíčovou dírkou pronikal paprsek do místnosti.Ve tmě se k němu ubírala moje naděje. Světlo lidstvo celou svoji existenci upíra ke slunci a světlu. Pomoci světla dokážeme žit. Chodit, koupit si jogurt, jet autem, ale jen díky tmě dokážeme snít. Živé hlasy mě vedli k němu. K bodu snění. Díval jsem se do proužku světla a světlo se zvětšovala a sílilo, najednou pohltilo celou místnost. Hlasy šeptaly potichu napovídaly, jak mam pracovat s myšlenkami. Jak se zamýšlet nad věcmi. Bál jsem se jich. Nikdo o nich neučil, tak jsem o nich, ani já sám nemluvil. Pochopil jsem, že každé ráno se probudím a bude světlo a hlasy budou se mnou. Postupně s hlasy přišly i stíny a se stíny i bolest. Diky bolesti a strachu jsem věděl, že žiju. Učily mě jak žít.

Každou probdělou nocí jsem věděl, že se blížím k cíli. K ubohému zoufalému, zbytečnému, ale tolik trpěnému cíli. Naučit se být. Přijmout vlastní existenci. S bytím je nutné přijmout i nebytí. Jednou tu nebudu. Hlasy mi to říkaly. Každou noc mi šeptaly slůvko smrti. A já jsem s nadějí na život upíral zrak k proužku světla, které pronikalo klíčovou dírkou.