Skříň v bílem pokoji...

Stojím před tou skříní

a chci jí otevřít.

Trhám za kliku. Marně.

Lomcuji s dveřmi, ale pořád bez nadějně.

Přestává mě to bavit a jdu hledat ramínko na pověšení do

ještě neotevřené skříně.

Rozhlédnu se kolem. Všude je bílo a rozsvěcené svíčky mi připomínají

uklidňující atmosféru.

Našla jsem ho! Je bílé a na dotek jemné ze saténu.

Ramínko pokládám a zase zápasím se skříní.

Konečně ji chci otevřít a pověsit do ní moje tělo.

Prostě si ho vysléct a zavřít za ním velké dveře.

Nikdo by ho nehledal každý má svoje a nepotřebuje dvě.

Skříň pořád odporuje, nedovolí mi ji otevřít.

Ještě ne. Musím ještě počkat až se budu více nenávitět...