Jeden nikdy neví

„Hele Noe, nechci ti do toho kafrat,“ nechala se slyšet paní Noemová od necek s prádlem, „ale tuhle ses holedbal, že to bude sportovní plavidlo moderního designu, ta tvoje KáNoe. Nemáš pocit, že to vyhlíží poněkud archaicky?“

„No bóže, tak jsem změnil názor. Šéf po mně chce, abych na tom vozil kdejakou žoužel, a jak to má jeden všechno nacpat do kajaku? Bude to prej Archa! I když mně by se víc líbilo jméno Titanic. Už takhle na ten špás padla polovina saharských lesů, a kdo ví, jestli ne všechny. O cedrech libanonských ani nemluvě. A to ještě fakt nevím, kam dám slony a hrochy. Asi je nechám na palubě s žirafama.“

„No, potěš pánbůh. To budeme před lidma vypadat jak plovoucí cirkus. Na Séma, Cháma a Jafeta si budou ukazovat prstem a nadávat jim do medvědářů! Znáš sousedy! Šmarjá to bude ostuda.“

„Hergot, nebuď hysterická! Starej mi zaručil, že nebude. A ten to musí vědět, anžto jest vševědoucím. A navíc to mám ve smlouvě.“

„Písemně?“

„To dá rozum, že písemně! Na archu papyru A4, hůlkovou aramejštinou. A dokument je uloženej v Arše. V Arše úmluvy.“

„Jéžiši, není to doufám ta naše? To už vidím, to by s náma byl taky ámen, egy, kettö, három! Smlouva nesmlouva!“

„Ne. Ta jeho Archa, o které mluvím, je taková pozlacená bedýnka. Něco jako humidor na doutníky.
Až si prej vyvolí nějakej národ, od kterýho se nechá rozmazlovat, tak jeho lid nejdřív naučí pořádně makat, pročež ho pošle na brigádu za moře a za děsně velkou poušť, kdyby je náhodou napadlo zdrhnout, a pak, aby je přešly i poslední roupy, jim dá hromadu přikázání, který budou muset chcačky nechcačky dodržovat. A na ty přikázání si právě nechal udělat tu Archu úmluvy, protože co je psáno, to je dáno, a tím pádem všechny frfňaly a kverulanty může poslat do háje, protože jestli von nemůže někoho vystát, tak jsou to chytrolíni, co jenom kšeftujou s obnošeným šatstvem, půjčujou peníze za nekřesťankej úrok a nesnesou se se sousedníma národama.“

„Jestli tomu teda dobře rozumím, tak se jedná o úplně jinou záležitost téhož jména, že?“

„Ovšem. Já nevím, proč má Všemohoucí tak omezenej slovník. To je samá archa, archanděl, architektura, archivní červené... Vsadil bych se, že jestli někdy bude mít syna, dá mu jméno Archibald.“

„Nemá von příbuzný v Holandii? Tam ti flamendři, či jak jim je, mluví podobně chrchlavě. Jo, když jim moře v jednom kuse olizuje paty, to je chřipka natotata. Už prej proti té vodě začali stavět i hráze.“

„Zbytečně. Z tohoto pohledu soudím, že není z té šlamastyky žádného vyváznutí a že i se vším svým důvtipem filištínským nalézá se celé lidstvo v loji. Co nevidět se strhne takovej ragan, jakej svět neviděl. Lodě měli stavět! Ale to voni ne. Kdepak, jak lidi začnou poroučet větru dešti, tak je v tom Hospodin vždycky vymáchá.“

„No jo! Stvořitel si umane potopu světa, zrovna když máchám cíchy! Vám chlapům taky není nic svatý. Nemůžeš mu to ještě rozmluvit?“

„A to se s ním mám hádat? Buď klidná. Vypuknout to má až za tejden. Ale to pak bude lejt jakoby se nechumelilo, čtyřicet dní a nocí! Všude samá voda.“

„A říkal určitě voda? Aby to nebyl zase oheň a síra! Znáš ty jeho fóry.“

„No dovol... Ausgerechnet mně bude kecat. A vůbec, ženská nemůže vědět, co jest mezi Bohem a člověkem.“

„Hele, nemachruj zase, že seš se Všemohoucím jedna ruka. Stejně se divím, že ti to trpí. Jestli tu kocábku nedostavíš v termínu, pak teprve uvidíme, kdo bude žalem lkaje rváti roucho své, a kdo se bude válet smíchy.“

„Zanech ukvapených soudů, malověrná ženštino! Proč by se to nemělo stihnout? Podívej na Cháma s Jafetem, jak jim jde smolení paluby báječně od ruky. Jak tak přemýšlím, když se člověku něco obzvlášť dobře daří, mohlo by se pro to klidně vžít pořekadlo - ten má ale smůlu!“

„A kde je Sém?“

„Co tím myslíš - kde je? To si snad děláš...  Kozy!“

„Jaký já si dělám kozy! Co je tohle zase za úsloví?“

„Ale žádný úsloví. Něco tak blbýho by se stejně neujalo. Sém je pase za kopcem. Kozy. A už se kvapem smráká!“

„Nemůže se smrákat. Dyť je teprve tři čtvrtě na nešpory odpoledne. Hele! To šero dělá ten kumulonimbus támhle na obzoru. Buď ti jede šéf na revizi, nebo začne pršet. Já snad ani nebudu věšet.“

„Kdepak, ženská, z tohodle mraku nezaprší.“

„Fajn. Tak já si vzpomenu, kam jsem schovala ten Sauvignon, a ty ho po pár deci ukecáš. Že bychom nemuseli nakládat aspoň ty tchoře. A ropuchy. A pavouky! Víš, že se jich štítím. A místo nich... Tak mě napadá, určitě říkal, že moji matku brát nemáš?“

„To vím nabeton! A když o tom teď uvažuju, tak si nejsem úplně jistej ani tebou.“

„No, to si snad děláš ko... Ko... Koho by napadlo, že zrovna tohle se ujme? Tak já teda doběhnu pro tu flašku, pověsím cíchy, postavím na kafe a než Hospodin dorazí, tak si trošku posypu hlavu popelem, ne? Jeden nikdy neví...“