Muž, jenž se stal stromem

Šel jsem po rozkvetlé louce. Tráva příjemně chladila bosé nohy. Brouzdal jsem se mezi květinami, kterých tu byly tisíce, možná miliony. Z té vůně mě až rozbolela hlava. Lehl jsem si a jen poslouchal cvrčka, který někde blízko, ukryt v trávě, cvrkal. Bylo mi nádherně. Usnul jsem.

Když jsem se probudil, byla už tma. Nemohl jsem si rychle vzpomenout, kde jsem. Utrhl jsem jednu, malou žlutou kytičku a dal jsem si ji do knoflíkové dírky u košile. Pomalu a ťežce jsem se zvedl a šel dál. Na nebi byly už první hvězdy, bylo bezvětří, bylo ticho.

Došel jsem k řece na kraji louky, voda šuměla. U řeky, v dálce, stála vrba. Když jsem k ní došel, uviděl jsem tlustého pána v turbanu, jak sedí na vrbě a zpívá si. Za vrbou, ležely v trávě nosítka, celá ze zlata. Dva muži leželi v trávě a spali. Třetí kopal o kousek dál jámu.

„Co tu děláš?“ zeptal se pán na stromě.

„Nic, jen tak se procházím.“

„Aha... a povolení máš?“

„K čemu? To se už nesmí chodit po zemi?“

„Jistě, že se může. Ale, tohle je má zem a ty musíš mít mé svolení k chození po ní.“

„Dobrá tedy. A dáš mi své svolení k chození po tvé zemi?“

„Ne. Právě pohřbívají jednoho z mých nosičů, zbyli mi jen tři a já potřebuju nového. Ty budeš můj nový nosič.“

„Proč bych měl?“

„Jsi na mé zemi a tedy mi patříš. Si můj, jako tenhle strom, i kytka, kterou jsi utrhl. Vše co je ná mé zemi je také mé.“

Otočil jsem se a chtěl odejít. V tom, jsem ucítil ránu do hlavy. Padl jsem k zemi a dál si nic nepamatuju.

Když jsem se probral, byl jsem přikován k nositkům. Slunce bylo už vysoko a začínalo nepříjemně pálit. Pán už nebyl na stromě ale seděl v nosítkách a křičel:

„Hněte sebou, vy líne kůže, musím jít. Musím zkontrolovat celou svou zem, jestli mě někdo neokrádá.“

Nosič, který stal za mnou mě kopnul tak bolestivě, že jsem až vyjekl.

Šli jsme podél řeky. Nosič za mnou mě pořád kopal, až jsem z toho začal kulhat. Druhý nosič na mě pořád křičel: „Hni sebou zmetku! Nejseš na výletě.“

Šli jsme několik dní a nocí, bez přestávky, bez jídla, jen tlustý pán v turbanu neustále jedl. Nikde nebylo ani živáčka, a tak byl pán spokojený, protože, kde nikdo není , nikdo nekrade.

Po nějaké době jsme došli k vysokým horám, kde pánova řeka pramenila. Nosič, který šel vedle mě, náhle padl k zemi. Umřel. A tak jsme se zastavili. Dva zbylí nosiči si lehly a poručili mi kopat hrob. Země byla kamenitá a já jsem neměl žádné nářadí. Holýma rukama jsem ryl v zemi.

Byl jsem slabý a vyhladovělý. Pokaždé, když jsem začal usínat, zvedl se jeden z nosičů a bolestivě me kopl do zad. A tak jsem kopal a kopal.

Když jsem pohřbil mrtvého nosiče, lehl jsem si k nosítkům jako zbylí dva kolegové.

„A povolení ležet na mé zemi máš?“ zeptal se mě pán.

„Ne, což i k tomu potřebuju povolení?“

„Jistě. Písemné.“

„A kde o takové povolení mohu požádat.“

„Já ti takové povolení mohu dát. Jedině já.“

„A dáš mi ho?“

„Neumím psát.“

„Jak tedy mohu to povolení získat, když ty jediný mi ho můžeš dát a přitom neumíš psát?“

„Nemužeš a proto budeš stát.“

„A jakto, že tihle dva mohou ležet?“

„Těm dal povolení můj otec. Ten psát uměl. Ale už nežije a proto nikdo další povolení nedostane. Teď tu vládnu já.“

A tak jsem stál vedle sedícího pána v turbanu a dvou ležících nosičů. čekali jsme na čtvrtého nosiče, náhradníka za zemřelého. Byli jsme na úpatí vysokých hor, kolem jen kamení a písek. Zelené louky byly daleko za námi. Říše mého pána byla obrovská, ale nikde jsme nepotkali jediného človíčka. Byla prázdná.

Čekali jsme dlouho. Nosiči stále leželi a zdálo se, že spí, jen občas se jeden z nich zvedl a kopl mě, pak si zase lehl a usnul. Pán jedl, stále jen jedl a tloustnul. Po několika tydnech na tomto opuštěnem místě mi začalo z uší rašit listí. První to byly uplně malé lístky a bylo jich pár. Časem jich přibívalo, rostli mi z uší, z nosu, usazovali se i na řasách nad očima, z nehtů, kolem stehen. Tak jsem pomalu obrůstal. Po několika měsících, jsem se podobal už víc stromu než člověku. Tu jsem si všiml, nové změny. Začal jsem kvést. Celý jsem se obsypal květy. Chtěl jsem kýchnout, ale nešlo to. Nedokázal jsem pohnout ani usty. Byl jsem celý ze dřeva.

Když přišel podzim, květy zmizely a misto nich se na mě objevila jablka. Těžká, červená jablka. Byla nádherná, ja se na ně díval a chtěl jsem si kousnout. Sliny se mi zbýhali. Tu se mě pán zeptal:

„Dal by sis jablko?“

Neodpovídal jsem, nemohl jsem, teď už jsem byl jen strom, který vidí, slyší, cítí, ale nemluví.

„Tak dal by sis jablko ty svině?“

Ticho. Na to jeden nosič vstal a kopl mě. Zakymácel jsem se a tři jablka spadla na zem.

„Odpověz pánovy zmetku.“ zařval druhý nosič.

„Tak ty se budeš vzpouzet mé vůli. V mé zemi? Zatrest tě vyženu. Již nesmíš být v mé zemi. Jsi teď vyhnanec a pokud tě někdy potkám tak tě dám na místě popravit!“

Nic. Tu se pán rozzuřil a zařval na jednoho ze zbylích nosičů:

„Skliď má jablka, z mého stromu a pak ho poraž a spal, ať nehyzdí mou krajinu.“

Nosič se uklonil a odběhl. Zůstali jsme tu tedy jen já, pán a poslední nosič.

Uběhl rok, běhm něhož ze mně opadalo listí, i jablka, pak zas listí vyrostlo, začal jsem opět kvést a nakonec jsem se znovu obsypal jablky. Nosič, opět přiběhl, tentokrát s košem a pilou.

Očesal jablka a pak mě podřízl kousek nad kotníky. Mé tělo rozřezal a spálil.

Potom, pán sedl zpět do nosítek a zbylí dva nosiči ho odnesli někam pryč. Pán byl těžký, po více než roce, co tu seděl na kamaeni a jedl, hodně ztloustl, a nosiči výsláblí. Odlezli tedy po čtyřech až zmizeli za kopci. Tady, na tomto místě zůstal jen hrob a pařez. Obojí majetek tlustého pána s turbanem.

---