Klubko smutku, prachu, které lepí jedna velká černota...

Sedím jen tak v kavárně a popíjím horkou čokoládu.

Pozoruji to vánoční dění za velkým proskleným oknem, které by se mi fakt každý ráno nechtělo leštit.

Také pozoruju jednoho chlapce, no chlapce. Vypadá to spíš jako nějaká spletenice prachu a smutku, které lepí do klubka

jedna velká černota.

Sleduju ho už pár měsíců a ani jednou jsem na jeho krásných rtech neviděla úsměv.

Tenkrát než babička umřela mi řekla, že ten kdo se nesměje pomalu ztrácí život.

A tak ho pohltí jedná velká nicota a pán smutku, který je její věrný služebník.

Nikdy jsem si to neuměla představit, ale od té doby jsem se nicoty bála.

***

Jak asi může vypadat jeho tělo zevnitř?

Srdce obalené pavučinami a krev, která má kolovat v jeho žilách ztuhla a zčernala.

Otřepala jsem se hnusem a usrkla čokoládu, která

nebyla ani tak teplá, ale dobrá.

Nevím, možná si všiml, že ho pozoruju a dopil poslední lok ve skleněném hrníčku. Dlouhou lžičku vložil do něj a na stůl

položil zmačkanou padesátikorunu.

Čekal, netuším na co, ale čím déle pozoroval minutovou ručičku, tím více bledl a smutněl.

Když do kavárny vstoupila dívka rozzářily se mu oči.

Poposedl si a ona přišla za ním. Sklonila se, protože ještě pořád seděl a jemně políbila.

Její černé vlasy a dlouhé šaty mě přímo nadchly.

Narovnala se a odešla. Nic si neobjednala, vzala si jen  to, co jí patřilo.

Nastoupila do černého vozu, který řídil muž v černém.

Jeho kamenný výraz mě překvapil a až po tom co odjeli jsem si všimla, že

po chlapci zbyla jen bunda a dopitá čokoláda na stolku u okna.

Zaplatila jsem a vyšla do velkého vánočního ruchu.