Ve výklenku...

Proč? Proč to nebylo napořád?

Já seděla ve výklenku, nohy zapletené do tureckého sedu.

Pozorovala jsem modrou ranní oblohu, která se ztrácela v mých

ještě modřejších očích.

Nikdy jsi to neuměl, nemyslet na svobodu a zdraví, které máš.

Myslet na nekonečné dálky, kam se chceš podívat, myslet na prázdnotu,

jen tak se nechat unést podzimním počasím.

Bílými paprskami si nechat vypalovat mysl, vnímat jen dětský smích a šum větru, který

si hraje s podzimní paletou. Vnímat hlazení vánku od netěsnících oken

a pohlazení pohledem od chlapce na chodníku.

A to nás, lásko strašně vzdalovalo, roztrhovalo, oddělovalo...