Silnice stínů..

"Ehm...dobrý den, neviděli jste.."

"Au, moje rameno."

Rušná městská silnice. Všude moc stínů, výkřiků, bolesti.

A já jediná se u prostřed točím. Každého se ptám. Nikdo mi neodpoví, strčí do mě a já padám na zem…

Moje krev z odřených rukou kape na silnic a já se zvedám…

Nikdo nemá čas. Každý někam spěchá, nikdo se neohlédne po mlaďounké, uplakané holčičce.

"Promiňte, pardon... Můžete na chvíli, jen se chci zeptat."

Ty stíny jsou všude. Zakrývám si oči, abych nic neviděla, ale musím hledat.

Musím se ptát.

Všichni mluví cizí řečí. Nikomu nerozumím. Každý má svoji řeč a nikdo nezná tu moji.

Chci ji znát, mluvit jí, ale nejde to. Z úst mi vychází ty nesmyslné věty.

"Promiňte, že vás ruším, Mohla bych se zeptat? Neviděli jste moji lásku?"