Pokoj č. 18

“Tak teda jo. Najdu si hotel a v neděli přijedu,” uklidňuji svou ženu - pardon, přítelkyni - abych rozptýlil její obavy o mé zdraví a bezpečí při pobytu v Praze. Jak totiž bylo zvykem při mých cestách do tohoto velkoměsta, vždy, téměř vždy se něco špatného přihodilo. Ne jednou jsem se dostal do cely předběžného zadržení pro rušení nočního klidu nebo zase naopak jsem se doma pár dní nedostavil, protože pro množství alkoholu v krvi jsem toho ani nebyl schopen. Z toho samozřejmě plynuly i problémy v práci, které si velice vážím. Je ale nutno připomenout, že takovéto zápletky ve zvyku nemám, jak by se mohlo zdát. Asi bude nejjednodušší vymluvit se na své přátele z Prahy, u kterých jsem vždy přespával. Taktéž jich si vážím, poněvadž je považuji za upřímné revolucionáře usilující o nápravu špatností tohoto světa.

Nuže k věci. Teoretický seminář o kapitalismu začínal osmadvacátého září. Přesně v den svátku svatého Václava. Ještě ve vlaku mi párkrát zazvonil telefon a s otázkami “kde budu spát” mi přátelé nabízeli ubytování. Vždy jsem ale slušně odmítnul a poděkoval za jejich ochotu a přátelství, které ke mně cítili. Kdybych skutečně neměl kde složit hlavu, vždy se najde někdo, kdo by mi poskytl nocleh. Ale já se chtěl osamostatnit, dát jim najevo, že v mém věku se už nehodí abych se ožralý válel někde mezi popelnicemi a hulákal po policajtech. Vždyť mám už rodinu, dům a práci, která mě baví. Také jsem se náležitě oblékl, jedu v decentním saku s kravatou, kterou jsem dostal od mé maminky k Vánocům a s trochu ošuntělou, ale přece pěknou aktovkou co mi daroval švagr. Vypadám skvostně, mohl bych se z fleku postavit vedle Vency Havla a ostatních celebrit naší politiky, které občané této země mají rádi jako trn v řiti.

Jeden známý od nás z vesnice mi poradil penziónek na kraji Prahy. Někde v kapse jsem měl nakreslený pláneček jak se tam dostat. Tak jsem tam dorazil. Bylo to celkem zastrčené místo a bloudím tak dlouho až mě nějaký člověk upozornil, že to je ta malá budova, kolem které jsem prošel asi třikrát. Ubytoval jsem se v malém pokojíčku s jednou postelí a jedním oknem zejícím na konci místnosti. Moc věcí sebou nikdy netahám, tak mi vybalování trvalo jen deset minut. Pak jsem sešel dolů do přízemí, kde byla docela malá restaurace a tam si objednal oběd. Smažený sýr s kroketkami. To byl můj oblíbený pokrm. A pivo samozřejmě. Nacpaný, s plným žaludkem zapaluji si dýmku s černým tabákem a s chutí jež jsem nebyl s to určit. Podívám se po okolí, říkám si. Mobil nechávám na pokoji, aby mě snad někdo neobtěžoval v mé procházce s ustavičným nabízením ubytování a otázkami jestli půjdeme do hospody a jestli jsem dovezl tu dobrou slivovici, ze které jsme se jednou tak krásně opili atd.

Vyrážím, neznámo kam. Ale je to skutečně parádní pocit, procházet se po tomto městě sám, koukat jak tady žijí lidé, o čem se baví a hlavně poslouchat ten jejich směšný dialekt, protože tam u nás se mluví zcela jinak a jsou slova, kterým by Pražák nikdy nerozuměl. Stále se ale neumím zbavit toho nepříjemného pocitu odcizení, které ve mne toto město zanechává. Je tak velké a anonymní až mi z toho jde mráz po zádech. Fuj, otřepal jsem se. Už se těším domů, na můj byteček a rozkodrcanej traktor v práci. Zatoulal jsem se. Dodnes nevím jak. Prostě chodím zasněný po městě a ocitnu se na neznámém místě a čase (ani ty blbé hodinky nemám). A musím se přiznat že to nebylo poprvé co jsem byl duševně tak mimo, že jsem si ani neuvědomil co vlastně dělám a kde se nacházím. Jednou takhle - když se oře pole po žních, jedu s mojí milovanou stošedesátdvojkou a tak mě ten traktor uspal, že jsem si ani neuvědomil, že se přede mnou rozprostírá silnice. Nebýt toho auta co po ní těsně přede mnou projelo, asi bych byl první člověk na světě, který by radlicí zaoral i asfalt. No, ale zpět k mému povídání. Tak míjím domy a hledám cestu zpět. Jo, kdybych tak alespoň znal jméno toho penzionu, tak bych se snad někoho mohl zeptat, ale …

Naprosto zřetelně pamatuji to náměstíčko nebo spíše tu betonovou plochu jejíž stavitelé měli tu troufalost, aby ji takto nazvali. Ve skutečnosti to byl jen nevydařený pokus o náměstí ala beton, ještě k tomu zasazené mezi paneláky z let sedmdesátých. Kousek opodál registruji magistrálu spojující Prahu s okolím. Muselo tu být docela hlučno z těch aut, pomyslel jsem. Dunění těch barevných autíček však přehlušoval hluk obrovského ventilátoru nějaké reklamní akce. Z mužíků, převlečených za nějaké zvířata, pravděpodobně tučňáky jsem usoudil, že se jedná o mrazírny či výrobnu zmrzlin. Plyšové napodobeniny arktických zvířat vhazovali do ventilátoru drcený led, ten pak vylétával do výšky deseti, patnácti metrů a v drobných krystalcích pak dopadaly na zem. Na tváři tak zanechávaly ničím nenahraditelný příjemný pocit chladu. Za pár měsíců už bude zima, uvědomil jsem si a letargicky vzpomínal na přenádherné léto. Opět se přistihuji jak ztrácím vědomí a místo toho, abych hledal cestu domů, civím do ventilátoru. Jen tak lehce si pohrávám z myšlenkou, kdyby nějaké to dítě - a že jich tady pobíhají desítky - si usmyslelo, že strčí svou ručičku mezi rotující lopatky toho stroje. Vypadalo by to docela morbidně, kdyby ve vzduchu kromě sněhových vloček polétávali i kousky dětských prstíčků. “Už dost, potřebuji se přece vrátit do penzionu.”

A tak opět bloudím až se dostanu do míst které znám z nějakého českého dekadentního filmu o mládeži. (Kolem stále znetvořená krajina) Procházím kolem dvoupodlažní budovy. UBYTOVNA, stálo tam na velké ceduli nad vchodem. Ani tomu nevěnuji pozornost a tak jako vytržený z kontextu leknu se, když ke mne přistoupí malá postavička. Žena, starší než já, s černými odbarvenými vlasy a brýlemi ke mne přistoupí a řekne: “Nechceš se pobavit?”. Teď vidím její tvář z blízka a tak v mžiku hodnotím její obličej. Není moc hezká, ale ani ošklivá není. Je taková průměrná a věřím, kdyby se o sebe více starala, mohla s ní být velice zajímavá žena. Život tomu chtěl a ona, nevím z jakého důvodu, o svou tělesnou schránku příliš nedbala, ale mě to přece může být jedno, tak odpovídám: “Ne děkuji, zrovna nepociťuji tuto potřebu.” Otáčím se a jdu dál. Ale ona je zase za mnou. Zase na mne mluví a já teď zjišťuji, že mluví špatně česky. Snad z Ukrajiny, pomyslím si. “Ne z Moldávie,” pochlubila se mi za chvíli, ale ještě před tím následovali otázky: “Skutečně se mnou nechceš jít?”

“Ne nechci,” odpověděl jsem rázně. Teď se ale nestačím ani otočit a ona mne dostává další otázkou: “Jaké je tvé šťastné číslo?”

“Osm,” říkám, ale proč ji to zajímá? Co ji je do toho?

“Jak ho máš dlouhýho?” No do prdele, jsem úchyl, abych ji něco takového říkal? “Třináct,” odpovídám … “Je to možná málo, ale mluvím pravdu. Možná, že jsi měla muže kteří ho měli většího, ale myslím si, že třináct bohatě stačí.” (Proč ji to sakra říkám!!! Hergot, jsem normální???)

“Mě stačí i pět,” říká ta malá zakrslá postavička v brýlích, “mám ráda orální sex,” (chvíli se odmlčela, podívám se do jejích očí) “jako ty,” řekla na závěr, což mě dost vyděsilo. Ze strachu sebe sama dělám, že mě to moc nebere a snažím se nenápadně zmizet. Bohužel zůstalo jen u snahy. Když se otáčím, neudělám ani jeden krok a ona mě drží za ruku. Pevně, velice pevně jak jen žena může držet to, co velice chce.

“Já po tobě nechci peníze.” (No ještě aby po mě chtěla těch šedesát pět korun co u sebe mám!) “Chci po tobě jen pár hodin, abychom je společně strávili pro rozkoš.”

Už neříkám ani slovo a jdu tam, kde mě její ruka táhne - do pokoje na ubytovně. Musím říct, že se jednalo o skutečně lacinou ubytovnu, ale ne zase tu nejlevnější, která v Praze asi je. V pokojíčku totiž bylo i umyvadlo, což není ani standardem na vysokoškolských kolejích. Tak mě uvedla do svého pokoje. S jednou postelí a jedním stolečkem. Prosté, velice prosté, pomyslel jsem. “Jdu se okoupat, abych byla čistá,” řekla a do ruky mi vrazila mýdlo a ručník, “pánská koupelna je na druhé straně od koupelen dámských. Zavedu tě tam. Jo a velice se omlouvám, mé jméno je Vera.” Podala mi ruku a já se ji představil taktéž. “Martin? Tam ten Martin, ten básník?” ptala se mě udiveně. “Ano to jsem já,” řekl jsem potichu. Naštěstí po mne nežádala podpis, tak tedy nemusím upozorňovat na účel mé návštěvy. Nasměrovala mne na pánskou sprchu a ještě před tím, než se odebrala ke koupeli políbila mne na tvář. Tak maminkovsky. Dál jsem šel sám …

Poněvadž příliš nevěřím hygieně v ubytovnách a vůbec ve všech zařízeních poskytujících lidem možnost očisty, pár minut sžírám podlahu sprchy proudem horké vody z vodovodního potrubí. A to tak dokonale, že je za chvíli v celé umývárně mlha jako v sauně. Ani v zrcadle se nevidím, tak je orosené. Na tělo nanáším mýdlovou pěnu a největší pozornost věnuji mému pohlavnímu údu. Jsem tak naučený od své přítelkyně, věřím, že to není dvakráte příjemný pocit dráždit jej jazykem a přitom cítit ten nepříjemný pach a chuť po více než dvanácti hodinách tělesné aktivity. Jsem vzrušený, cítím to. Už jenom tím, že se jej dotýkám, mě velice vzrušuje a co teprve to, co mě čeká!?

Umytej jsem, úkol číslo jedna splněn. Přesouvám se k jejímu pokoji, s vodou ve vlasech a se vztyčeným údem. Jak jsem směšný pomyslel jsem si, zrovna když zdravím jednu docela mladou dívku, která mě míjí na chodbě a přitom se na mne vesele usmívá. To nebylo na mne, ale na toho člověka co šel za mnou, uvědomuji si po chvíli. A jaké má číslo pokoje? Že by se má epizodka s penzionem opakovala? To ne, půjdu instinktivně, říkám si a při tom otvírám, teda snažím se otevřít dveře pokoje číslo osmnáct. Dveře jsou zamčeny, samozřejmě. Kdo by nechával dveře otevřené, že jo? Tak stepuji před dámskou sprchou ve stylu hlavně nenápadně. Čekám, a každá sekunda čekání mi nahlodává svědomí. Co tady proboha dělám? Kdyby to tak věděla má přítelkyně, to by byl rozchod, zcela určitě. Ale na druhou stranu vím, že z této situace se prostě nedá vycouvat, že není cesty zpátky. Ujišťuji se tedy, že se to má přítelkyně dozvědět nesmí a že toto NIKOMU, ale NIKOMU neřeknu, protože bych si tím zcela jistě zkazil život a vše, o co jsem léta usiloval by bylo nenávratně pryč. To jsem nechtěl, ale spíše než rozum teď poslouchám svou sexuální potřebu. Sice primitivní, ale v životě člověka velice důležitou.

Abych řekl pravdu, byl jsem v takovéto situaci poprvé v životě. Ještě před tím, než se s nějakou ženou rozhodnu vyspat, musí nutně předcházet období seznamování a takových citových blbůstek, které jsem nyní bez okolků hodil za hlavu. Takže sedím na posteli opřený o zeď a snažím se ze sebe dostat alespoň slůvko něžnosti. Marně. Vera se mne sundala kalhoty a něžným polibkem obdařila mé přirození, to bylo sice krásné, ale cévám v mozku se to moc nelíbilo. Asi věděla co cítím, že mi není dvakrát dobře, položila mne tedy na postel a přímo před mou tvář složila i sebe a já tak mohl s naprostým detailem pozorovat její stydké pysky a když jsem je rozevřel tak i poštěváček. Hladila mne. Ležel jsem na boku a pokaždé co přejížděla rukama po zádech mírně se nachýlila. Jak přenášela váhu z jedné půlky zadku na druhou pohybovala se i její chlupatá kočička a při každém záklonu se trošičku deformovala. Bavil jsem se tím několik minut, než jsem se odhodlal ji líbat a jazykem přejíždět přes poštěváček. V tu ránu se narovnala a začala se dráždit prsty. Byl jsem překvapen jejím emotivním chováním a můžu říct, že mě to docela vzrušovalo.

O chvíli později jsme změnili polohu, teď už ležela společně se mnou, zadečkem otočená k mé hlavě. Náruživě mě dráždila ústy až jsem se bál že si můj penis strčí hluboko do krku a pak mě pozvrací. Nicméně se tak nestalo. Šlo vidět, že je v orálním sexu maximálně zkušená a že není nic, za co by se měla stydět. Stále jsem se neuměl zbavit pocitu strachu, že je na mě šitá bouda a že se stanu objetí nějakých nešvarů. Někdo vběhne do pokoje, zmlátí mě a okradou mě o těch šedesát pět korun, které mám v kapse od kalhot. Ten strach byl na mne zřetelný a taky jsem se styděl, byl jsem průsvitný jako papír a tak se Vera zvedla, zamkla pokoj a klíče nechala pootočené v zámku. Nikdo se neměl jak dostat do našeho pokoje, ale stále cítím neklid.

“Cítil si to taky?”

“Jo, cítil.” (kecám, protože nevím co tím myslí)

“Tak a teď ty.” poroučí mi Vera.

“Co, já?” ptám se vyděšeně.

Poprosil jsem Veru, aby mi pomohla najít cestu do mého penzionu, ale ona mi nabídla, že tu mohu přespat. Taktně jsem odmítnul. Je už moc hodin a rád bych se šel vyspat. Ona je jediný člověk, který by mě mohl dovést do penzionu. Vera se oblékla a vyšla se mnou do chladné noci hledat můj útulek. “Tady pršelo?” ptá se udiveně, když zrovna přecházíme po mokrých dlaždicích náměstíčka, kde se ještě odpoledne smažilo pár pitomců z mrazíren napodobit zimu pomocí drceného ledu a ventilátoru. Veru uvádím do souvislostí, načež pak kývla “Aha, to by mě nenapadlo.”

Zázrak! Povzdechl jsem. Stojím teď před penzionem, který se přede mnou schoval a já jej pak nemohl najít a díky němuž jsem poznal Veru. Teď tedy stojíme na chodníku a v očích máme ten třpyt jako za let puberty. Dlouho neřekne nikdo nic a pak spustíme oba najednou. Tak se této velice komické situaci zasmějeme a jelikož jsem džentlmen největší, nechávám ji mluvit.

“To nepřipadá v úvahu, abys šla domů,” řeknu sice nekompromisně, ale jak se říká viditelně na oko, abych ji nevylekal. Byla tak něžná, až jsem dostal chuť obejmout ji a popřát mnoho štěstí v dalším životě.

“Tak to udělej …”

“Co?”

“…obejmi mě.”

Poslechl jsem ji a ona mi do ucha šeptala. “Skutečně chceš, abych u tebe přespala?” odtáhla se ode mne a soustředěně se zadívala do mých očí. “Ano, ale neměl bych, mám ženu, totiž přítelkyni, kterou miluji, kdyby toto věděla, byl by všeho konec. Ne ukončíme to, promiň.” Až tak moc jsem byl odhodlaný se s ní rozejít, kdyby se na mne nepodívala znovu.

“Skutečně? Já půjdu, stačí říct, ale záleží na tom, jestli to chceš ty!”

Jsem v zoufalé situaci, nedokážu ze sebe vyloudit jedinou hlásku. Nakonec ji pevně uchopím za paži a “beru” si ji na pokoj do penzionu. Máme hlad, oba, tak scházíme do restaurace a tam si objednáváme to, na co máme chuť. Při tom si povídáme a já zjišťuji, co je ona zač. Tam mi také prozradila zemi svého původu, ale také svá tajemství , kterých bylo nespočet. Vyprávěla o dětství i o dospívání, o své zemi, no prostě o všem. Její vyprávění bylo tak zajímavé, že jsem úplně zapomněl na to, že zítra vstávám na přednášku a že mne teď určitě hledají kamarádi, protože jsem prošvihl začátek semináře a to prý je největší sranda. Tak mi to ušlo. Bohužel.

Ráno v sedm ještě spí. Schoulená do klubíčka nedávám ji polibek, protože by to bylo příliš osobní a to ona ani já to nechceme. V restauraci ji objednávám snídani a padesátikorunou uplácím číšníka, aby ji jídlo donesl až do postele.

“Kde jsi kurva byl celou tu dobu?” ptá se mne jeden kamarád a nabízí mi kubánský doutník a sirky. Zapaluji si, a přitom vymýšlím neskutečné blbosti, abych svou včerejší absenci omluvil. Bolení břicha a závratě sice nezněli moc věrohodně, ale našlo se pár lidí co se toho chytlo a pak tuto informaci předávali dál s přesvědčením o její pravdivosti. Sedím tedy za stolem a poslouchám přednášky známých i neznámých lidí, přitom myslím na včerejší orgasmy. Jsem v rozpacích, protože nevím, jestli Veru ještě uvidím, jestli na mne bude čekat. Protože má nervozita stoupá, volám recepční do penzionu. Ptám se na Veru, zda-li ještě obývá můj pokoj. “Nikoli,” oznamuje ten hlas v telefonu, “slečna už odešla a nechává vám vzkazovat, že večer přijde zase, kolem devíti.” Uf, to mi spadl kámen ze srdce, naplněn štěstím a nedočkavostí pokládám telefon, aniž bych se z recepční dohodl na zaplacení té noci, co se mnou Vera strávila. Trpěl jsem každou minutu, když jsem nebyl z Verou, ale se svými kamarády v hospodě. Půl deváté - ulevilo se mi. Rozhodl jsem se rozloučit s přáteli a domluvit zítřejší den. Soutěže o metr piv jsem se tedy z důvodu předčasného odchodu nezúčastnil, čehož nelituji.

Vera na mne čekala v restauraci a pila červené víno s kolou. V popelníku byly tři špačky a tak se preventivně omlouvám za zpoždění. “Jak bylo?” ptá se mě, plíce jsou ještě udýchané tak se zmůžu na jedinou větu: “Dobře, šlo to. A ty?”

“Dnes jsem měla jen dva zákazníky, nějakého mladého pracháče a pak starého dědka co měl problémy z erekcí. Takže nic moc.”

Nerad si to připouštím, ale žárlím, velice žárlím. Přesně takto by mohla žárlit má přítelkyně, kdyby se to dověděla.

“Kde jste to dělali?” řekl jsem a Vera se na chvíli odmlčela, protože mi číšník donesl pivo ke stolu a ona nechtěla, aby to slyšel.

“Ten mladík? Nějakej zazobanec. Vlastně mi ho dohodila kamarádka, protože sama měla zákazníka. Přijel si pro mě autem a odvezl neznámo kam. Hned jak jsem nastoupila začal mi sahat do rozkroku. Žádná zdvořilost, jen potřeba někam zasunout svýho čuráka a někam vycákat to smradlavé semeno. Tohle nemám ráda, ale v téhle profesi nic jiného čekat nemohu.” Se zatajeným dechem poslouchám její vyprávění, jediným slůvkem nezasahuji do jejího výkladu, abych se snad dověděl všechno co cítí, všechno co je ji příjemné i odporné.

“Nebudeme se bavit o tom, je-li má profese morální či nikoli. Tento svět je - jak víš - rozpolcený a já také. Ty zítra odjedeš a už se nikdy neuvidíme, pojedeš si za svým životem, za svou ženou; asi tomu tak osud chce. Možná za týden, možná za měsíc přijde stejně jemný a citlivý člověk jako ty, vyspí se mnou a pak odjede - jako TY. Pak na mne bude vzpomínat a já na něj. U srdce mne bude hřát pocit zadostiučinění vašim touhám a citům. Nejste jako ostatní, vy cítíte a já také, toho si nadevše vážím a svým tělem obdařuji všechny co si to zaslouží. Ty nejsi můj dlužník, ale já tvůj. Děkuji, že jsi se mnou strávil noc a nechal mě udělat tebe šťastným. ” (Vera zamávala pěstičkou a v ruce držela nezapálenou cigaretu) “Celou tu dlouhou dobu, co poskytuji mužům a ženám uspokojení, jsem dosáhla jen několika málo orgasmů. Vždy se jednalo o to, uspokojit zákazníka, ale kdo uspokojí mne? Ne jeden muž se snažil ze mne udělat spořádanou ženu, jež by vychovala potomky a milovala manžela. Zatím žádný muž se nesmířil s tím, že naplněním mého života je rozkoš a jeho smyslem je rozkoš rozdávat. Mohu milovat klidně tebe, klidně dalších deset mužů a nikdo, říkám NIKDO, mi v tom nezabrání. Je to můj úděl.” Mlčela, tvářičky ji zrudly a já neměl slov. Tak ji zapaluji cigaretu, kterou se snaží už několik minut vykouřit.

“Zůstaneš u mě přes noc?” vyhrkl jsem konečně ze sebe.

“Měla bych jít pracovat, teď bych si vydělala, je sobota, zákazníků je dost.” Vydechla modravý dým z plic a usrkla ze sklenice kolu.

“Jak to probíhá se zákazníky normálně?” zvídavě na ni hážu očka.

“Normálně, naprosto normálně. Já poskytuji službu a to za určitých podmínek, pokud zákazník mé podmínky nepřijme tak k ničemu nedojde. Nemělo by.”

“Jak - nemělo by?”

“Ono se totiž může stát že zákazník tyto podmínky přestane respektovat a pak dojde k něčemu, co nazýváme znásilnění. Ale to nikoho nezajímá, jsem přeci děvka, těm se to stává často.”

“To je mi líto,” řekl jsem soucitně, “je to ten nejhorší možný zločin, jaký může být na ženě spáchán.”

“Ano.” řekla a číšník ji mezitím donesl další víno s kolou. “Představ si, kdyby tvá žena za každou soulož požadovala třeba jen jednu korunu. Jen jednu jedinou korunu, nebo třeba jen desetník, znamenalo by to že je prostitutka?”

“Cože?” nechápal jsem souvislost této otázky, “Nevím, snad ne.”

“Nechápu kam míříš!”

“Nikam, jen se ti snažím naznačit složitost tohoto problému, a naprostou nemožnost současných ideologií a konvencí vytýčit pojem prostituce v celé své šíři.”

“Nespali jsme spolu. Nikdy - co chodím se svou přítelkyní - jsem neměl pohlavní styk s jinou ženou než je ona. Vera byla velice vzrušující, ale vždy se jednalo o orální sex.” To je má omluva … směšná a naivní. Ihned přestávám hledat omluvy pro to co se stalo, protože se to nikdo nedoví. V těchto myšlenkách usínám, při tom svírám Veru v náruči.

Ráno, asi v osm hodin, se probouzím a v náručí svírám místo Very zmuchlaný kus peřiny potřísněné vínem. Ještě pár hodin před odjezdem vlaku bloudím po okolí snažíce se najít místo kde jsem tuto záhadnou ženu poprvé spatřil. To místo stále nenacházím. A snad je to dobře, snad tomu osud chtěl, snad …