Bílá smrt

Studený vítr si pohrával se zbytky špinavého listí, vybledlé slunce viselo na obloze a jeho paprsky byly chladné a bezbarvé. Celá ulice byla položena do šedého oparu, směsi smogu a mlhy. Opuštěné a zničené domy jen dotvářely atmosféru smrti a zapomnění. Obě strany, kdysi tak rušné, dvanáctiproudové silnice jen občas lemovaly torza stoletých opadaných prostitutek. Starý muž právě vystoupil z taxíku, zaplatil, zabouchl dveře a smutně se rozhlížel kolem. Žluté auto se pomalu vzdalovalo z tohoto zapomenutého místa. Stařec s vrásčitou neoholenou tváří, ve starém zmačkaném kabátě jen mlčky zíral a polohlasně brečel. Představoval si jaké to tu kdysi bylo. Město se topilo v záplavě slunce, všude spousta mladých krásných lidí plných ideálů, naděje, štěstí a lásky. Všude hrála hudba, jezdily auta, motorky. Modré nebe brázdila letadla. Lidé se koupali, opalovali, smáli milovali, topily, serfovali na vlnách. Bože serfovali! Stařec si protřel oči a pozoroval šedé nebe. Cítil jak mu tluče srdce, zavřel oči a hlasitě oddychoval. Pak je otevřel, s poslední nadějí, že se mu to jen zdá, že to bude všechno jako předtím. Před čím vlastně? Pomalu je otevřel. Všechno bylo stejně ponuré, chladné, bez života. Zapnul si zbylé knoflíky kabátu a vykročil prázdnou ulicí. Občas jakoby něco zahlédl, ale když se otočil neviděl nic. Jediným zvukem bylo vrzání a praskání starých okenic. Jak šel všude se mu vybavovala ta místa, která tu kdysi znal. Ne to nemohlo být tady. Snažil se jít rychle, ale jenom klopýtal, vzlykal a křičel, jeho hlas se rozléhal mrtvou ulicí. Měl jasný cíl, ale nevěděl jestli je reálný, jestli se mu to nezdálo. Zastavil se, aby popadnul dech. Z pod kabátu vyndal žlutou osahanou obálku a vytáhl její obsah, snad tisíckrát přečtený krátký dopis, který tolik znamenal. On žije! Pořád je tady! Roztřesenými prsty vrátil obálku do náprsní kapsy, znova zapnul kostěné knoflíky a pokračoval. Nebyl tady přes 30 let, ale TAM by trefil i poslepu, což se teď, s šedým zákalem a sedmi dioptriemi na každé moku, docela hodilo. A opravdu uprostřed domů stál jeden, který nebyl tak rozpadlý, jako většina ostatních. V okenicích byla skla, dveře nevyvrácené a dokonce i malá zahrádka před ním nesla stopy lidské přítomnosti. Stařec zrychlil, už sotva popadal dech, ale nemohl se dočkat, až HO uvidí. Stanul přede dveřmi a nejistě se podíval na tlačítko zvonku. Stiskl ho…… a nic. Zaklepal. Nekonečné vteřiny se nic nedělo, pak se ozvaly kroky. Dveře se s vrzáním otevřely. Objevila se stará seschlá, ale neobyčejně sympatická tvář. Bílé vlasy vyčesané nahoru. Oba starci na sebe chvíli nevěřícně zírali. Objali se. “Dylane!” “Brendne!!” Vzájemně se poplácávali po ramennou a ani jeden se nemohl ubránit slzám dojetí. “Pojď dál,…. sedni si, povídej,” řekl Brandon muž, který byl kdysi tak ctěný, tak uznávaný pro svou upřímnost a pravdomluvnost. Vešli dovnitř toho starého domu, plného vzpomínek. Oba se posadili na rozvrzané židle. Brendon ale vzápětí vstal. “Počkej dojdu pro něco k pití musíš mít hlad.” Dylan pokýval hlavou, rozhlédl se po nevelké místnosti. Byl tu perfektní pořádek, přesto bylo všechno šedé, bez barev. Bylo zřejmé, že tu už delší dobu chyběla ženská ruka. Uvědomil si, že je tu mnohem tepleji než venku a že se začíná potit. Vstal a trhanými pohyby ze sebe sundal těžký kabát, který rozložil na opěradlo své židle. Než se posadil prohlédl si ji: Ano je to ona… Tady, tenkrát, s Bren, poprvé. Brendon se vrátil z kuchyně, se šibalským úsměvem na rtech a lahví Coca coly. Dylanovi se znovu zamlžily oči. “K de….. kde si ji vzal?” zakoktal a láskyplně se zahleděl na černou láhev zakázaného nápoje. “Kolik jsme se jí v mládí napili!” Brendon pokýval hlavou, ale tím jeho překvapení nekončilo. Odkudsi vytáhl malý tácek a na něm………. “ Natovi středně propečené šťavnaté hambáky!” řekli dvojhlasně. Dylan jen zářil. “A co se vlastně stalo Natovi?” zeptal se. Brendnovi trochu poklesla čelist, jeho úsměv ztuhl, položil oba tácky na stůl, posadil se a začal nalévat černou tekutinu do originálních skleniček. Dylan přestal zářit. Brendon začal vyprávět. “Bylo to před sedmnácti lety, byl podzim jako teď a tohle město začalo upadat, díky těm sráčům co tohle všechno zavinili. Supermarkety krachovaly jako o závod , lidi se stěhovali, rabovali, zabíjeli a pojídali kočky, psy i děti. Nat tohle nes dost těžce. Když přišli z banky zabavit všechen jeho majetek, zabarikádoval se v Peach Pitu a se svojí starou brokovnicí postřílel zbylý hosty, ty voly z banky a dva policajty co byli s nima. Vůbec se s nim nebavili. Přijel bagr a srovnal to tam se ”zemí, i s Natem.” “Svině,” vyšlo z Dylenových úst. “A co ty, jak se měl?” snažil se Brendon protrhnout tuhle hnusnou depresivní atmosféru. Dylan mávl rukou.“Stálo to za hovno. Chvíli jsme Brendou bydleli v Evropě, ale pak se tam zase změnil režim, a my museli pryč. Potloukali jsme se, kde se dalo a nakonec jsme skončili v severní Dakotě. Moc jsme toho neměli, ale našli sme si voba práci, koupili malej byt. Docela to šlo, ale pak se to ňák posralo. Začal sem zase chlastat” Brandon kroutí hlavou. “A tvoje ségra chrápala s každym kdo byl nablízku. No a to byl konec. Začal sem jí mlátit… až sem ji nakonec zabil… Ve vězení sem se změnil, začal sem číst, psát, ale furt mě buzerovali a jeden tlustej černoch mě ve sprše….. Slíbil sem si, že budu jinej, takovej jako předtím, chtěl sem se sem vrátit. Začít znova. ”Brendon se jemně usmál, většinu už toho znal, ale poslouchal pozorně. Chvíli bylo ticho. Pak se Dylan upřeně podíval na Brendna. “A Andrea?? ”Brendon by rád řek něco veselýho, ale nešlo to. Dolil skleničky, napil se, polknul a rozpovídal se “S Andreou to bylo asi nejhorší. Nejdřív ji na ňákym protirasistickým setkání znásilnili čtyři černoši a dva židi . Změnila se. Byla uzavřená do sebe , s nikym nemluvila. No a pak odjela protestovat proti spuštění toho debilního Temelína, někam do Německa…. Víš ja k to dopadlo.” “Jo.” Vypadlo z Dylana a před očima se mu vybavila zpráva z vězeňských novin…….. 14.června 2021. První spuštění JE Temelín. Zapínal to sám premiér. Byla tam celá vláda. Venku protestovalo spousta Greenpeaceáků, anarchistů, popelářů, skínů a kdovíčeho ještě. Uvnitř teklo šampaňský, venku krev. Policajti nasadili plyn, obušky a psy. Pak to spustili. Reaktor naběh a……… vybouchnul. Skoro. Všichni v okolí buď umřeli, nebo zmutovali. “Chudák Andrea,…. ale aspoň netrpěla.” Brendon mlčel. Ty vzpomínky ho bolely. Moc. Dylan vstal, kroutil hlavou. “Co se to s náma stalo??…. Kde sou všechny naše ideály??? Pro tohle sme sbírali papír, čistily moře, mlátili hipíky?? Co se to stalo s televizí?? V rádiu hrajou samý sračky. Lidi žijou jako zvířata.” křičel, v očích měl slzy. Brendon vstal, objal ho. “To bude dobrý” “Proč?……. Proboha proooč???” dralo se z Dylanových poloprázdných úst. Brendon plácal Dylana po zádech a hladil po vlasech. Dylan brečel a něco nesrozumitelně mumlal. Zvedl hlavu a dlouze se zadíval do Brendnových očí. Brendon ho políbil a pohladil po tváři. “Zvládneme to, kámo.” Dylanovo srdce divoce bušelo. Začali se líbat, hladit, mazlit. Dylan se probudil. Nad ním ležel nahý Brendon a utíral mu zvhlá víčka. Dylan byl šťastný, plný naděje. “Víš celej život,….. pořád sem jen chtěl vytvořit něco, na co by se dalo ukázat, něco pozitivního.” Brendon se na něj usmál.“ Z toho si nic nedělej. Já sem taky…….. pozitivní. ” A vítr šuměl prázdnou ulicí.

---