Kouzla

Fajn, Franku. Potopím se tam dolů a kdybych se do půl hodiny nevrátil, vytáhni mě.“ Asi dvacetiletý muž, který seděl na zádi malé lodi houpající se na mírných vlnkách v Karibském moři, zatahal za tlusté lano. Bylo pevně připevnění na jeho neoprenu a druhý konec spočíval v rukou staršího muže, Franka.

„Potopím se s tebou, Jesse, neblázni. Tohle nemůžu dovolit. Je to strašné riziko.“ Jesse se ušklíbl a chystal se skočit.

„Voda je průzračná, ta nejlepší viditelnost. Při nejhorším může potkat murénu.“ Naposledy mávnul rukou na pozdrav a ponořil se do oceánu.

„Jesse!“ Frank pevně chytil konec lana a s obavami sledoval mladíkovu mizící siluetu.

            Musel se v duchu usmívat, když ho míjely ryby různých velikostí, pestrobarevné i obyčejné. Voda mu proudila kolem těla, ale už se stávala zakalenější, jak se dostával stále hlouběji. Začínaly působit mořské proudy a Jessemu se hůř pohybovalo. Ale nechtěl se ještě vrátit, bylo příliš brzy a v dálce pod sebou viděl tmavější místa, o kterých si myslel, že jsou útesy, kde by mohly žít murény nebo žraloci útesoví. V mysli se mu promítaly úžasné fotky mořských ryb a všeho kolem... Zarazil se.

Tohle nebyly útesy. Tohle... před ním se začaly objevovat velké kamenné stěny a sloupy obrostlé mořskými rostlinami. Kde se to tu vzalo? přemýšlel. Zvědavost ho hnala dál a jak plaval, všímal si, že stěny přibývají a... už nevypadají jakoby byly na mořském dnu stovky let.

Něco s ním prudce trhlo. Otočil se a uvědomil si, že Frank si ho nejspíš přitahuje zpátky za jeho lano. Třikrát za něj zatáhl, aby dal najevo, že je vše v pořádku, ale Frank to asi špatně pochopil. Začal ho přitahovat čím dál rychleji, zbrkle, až to s Jessem házelo sem a tam. Koutkem oka zahlédl připlouvat černý stín... Přibližoval se blíž a blíž a on konečně mohl rozpoznat, co to je.

Zaječel. Jeho hlas prořízl mořské dno, dostal se do všech koutů, až k samotnému Frankovi... Obrovské zvíře jemně modré barvy určitě nebyl žralok. Určitě ne, už jenom proto, že to mělo mohutné křídla. Ladně jako delfín se vrhlo k lanu, Jesse viděl jen rozmazanou skvrnu, vystrčilo drápy, prudce seklo a navždy ho oddělilo od vzdálené Frankovy lodi, která bezmocně odolávala vlnám. Jesse už viděl jenom konec roztřepeného lana mizícího v náhlém víru vody. Jeho srdce splašeně bilo jako o závad, když se otáčel a ze všech sil se snažil odplavat pryč... Cítil za sebou mocné údery zvířecích křídel a plačtivě si uvědomoval , že byla osudová chyba, když se odmítl potápět s Frankem. Tady už ho nikdy nikdo nenajde, ztratil jediné spojení se světem nahoře...

„Grandie, ukaž, cos to chytil!“Zpěvavý hlásek se Jessemu zaryla do uší jako ostré dýky. Jeho oči nebyly schopny zaostřit na objekt, který to vyslovil. Zvíře funící mu za krkem vydalo podivný nadšený zvuk, natáhlo dlouhý krk a chňaplo Jesseho ostrými zuby za neopren. Vzápětí nabralo obrovskou rychlost a křídly neustále tlouklo do jeho bezmocného těla. Házel sebou, zkoušel se vymanit ze sevření... Jeho myšlenky byly upoutány jen na tom, aby se nestal tvorovým obědem... Sevření povolilo.

Jesse tvrdě dopadl na něco kamenného. Teď je se mnou konec, pomyslel si a poprvé v životě se doopravdy modlil k bohu. Ale místo hrozivých zubů, které očekával se nad něj naklonila mrňavá holčička s obrovskýma vytřeštěnýma očima. Dlouhé vlasy v barvě čerstvě napadeného sněhu jí padaly do očí, když na něj zírala se směsicí překvapení, strachu a zvědavosti.

„Hchrr...“ zachrčel namáhavě a natáhl k ní ruku. Dívka s výkřikem mrštně odskočila, rychle se otočila a dala se na útěk.

„Poběž, Grandie, poběž!“křičela za běhu. Zvíře popoběhlo k ní, ale hned se zastavilo a průzračně modrýma očima střídavě hledělo na Jesseho a zpátky na děvče. Pak s klokotavým zvukem roztáhlo křídla a zmizelo.

Odkdy se dá pod vodou mluvit? uvědomil si překvapeně. Zhluboka se nadechl. A jak to že mi ještě nedošel kyslík? To už jsem se dočista zbláznil?

„Kdo jste?“ Prudce se otočil. Před ním se zčistajasna objevil postarší muž a tvářil se vážně.

„Já... já... vy umíte dýchat a mluvit pod vodou?“

„Kdo jste?“ muž byl neústupný.

„Já... no... jen jsem se tu potápěl, chápete? Tam nahoře,“ mimoděk ukázal vzhůru, „mám tam loď...“

„Takže nejsi ze Slughry?“ Udiveně stáhl obočí.

„Ze Slughry? Nemám tušení, kde to je!“

„Dobrá, pojďte se mnou.“ Jesse pomalu vstal.

„Nesmíte o to nikomu říct, rozumíte?“ Zmateně se rozhlédl.

„O čem?“ Muž na něj podezíravě pohlédl.

„Tady o tom. O Atlantidě.“ Jesse se s trhnutím zastavil.

„Tady tohle je... Atlantida?“

„Ano.“ Muž už se více nevyjadřoval. Teď už kráčeli po udržovaných dlažděných ulicích a kolem nich se objevovaly domy.

„Abych pravdu řekl, nejsem nejradši, že jste se tu objevil. Naše zneviditelňovací kouzla ochabla, takže jste naše město mohl objevit. Ale jste z vrchu. A my... my už jsme tisíce let odděleni od civilizace, jen kus na sever je jiné město, Slughra, které vybudovali naši potomci.“

„To snad není...“ Jesse se zastavil. Obrovský palác, který před nimi „vyrostl“, byl jako ze snu. Obyvatelé vykukovali z oken domů a nevěřícně na něj zírali. Všude kolem se potulovali oni tvoři, jehož jeden zástupce s ním už měl tu čest.

„Co to jsou za zvířata?“ Muž se rozhlédl.

„Mořští draci. Vždycky tu byli a asi ještě budou. Neublíží vám.“

„Takže... můžete tu dýchat...“

„Je to jen kouzlo,“ muž vypadal unaveně a ztrhaně. „Všude jsou kouzla. To jen vy si jich tak málo všímáte.“

„A kam to vlastně jdeme?“

„Aha...! Ano, ano, asi už všechno na vysvětlení víte, že? Dobrá, můžete jít.“ Jesse na něj vytřeštil oči. To mu tak věří?! Mužova ruka vystřelila a pevně chytla tu jeho.

„Ale nikomu to nesmíte říct. Nikomu! Jinak vás postihne nemilý osud!“ Vyhrožuje mu? Muž mu uštědřil prudkou ránu do zad, která ho nečekanou silou odmrštila pryč. Letěl. Letěl a mořská voda jakoby neexistovala. A najednou... Zalapal po čerstvém vzduchu. Byl na hladině! Jak se tam tak rychle dostal?

„Jesse!!!“ Chytla ho pevná ruka a vyšvihla ho na nějakou plošinu.

„Ty ses neutopil?!“ Oslněně mžoural na tvář před sebou.

„Lano se přetrhlo! Myslel jsem, že tě něco sežralo!“ Jesse se prudce obrátil a padl na kolena. Hleděl průzračnou vodou do hlubin, ale nic neviděl.

„Atlantida... ATLANTIDA!“

„Cože? Jesse, pojď si lehnout. Až dojedeme ke břehu, dovezu tě do nemocnice.“ Omámeně zíral dolů a hlava se mu zatočila.

Kouzla. Všude jsou kouzla.

---