Havran - cesta pouští

Místo, prostor a čas. Kráčí městem a rozhlíží se po zdech domů, které se setměním získaly zlověstný a tmavomokrý nádech. Lampa. Její tekoucí světlo se odráželo v kaluži. Vroubkatý povrch chodníku pod ní částečně prosvítal. A tím ještě více tekoucí světlo rozmazával. Pokřivené zrcadlo... Napadlo ji. Svůj zrak odvrátila od kaluže a pohlédla na svůj stín, který byl připoután ke zdi domu. Začal se roztékat… Zarazila se… Projel jí náhle tak bodavý pocit, který jí zatemnil před očima. Měla pocit, jako kdyby oslepla. Začala okolo sebe tápat rukama… Obrazy, které se před ní zjevovaly byly tak živé a známé…  Všimla si, že stojí v kaluži, ve které se ještě před chvílí odráželo nažloutlé, tlumené světlo lampy…Znovu a znovu…

Začala se do nich propadat, jako když propadá do snu. Do tak živého snu…Pocit vlhka a chladu se naprosto rozmazával, až se vytratil úplně…Pokřivené zrcadlo…Napadlo ji….Poušť teplo, sucho a lepící se písek, který jakoby zanechával stopu, vzpomínku na mokrou ulici…Ano, už jen vzpomínku, teď žila tady a teď, v této realitě…Začala se okolo sebe dívat a prozkoumávat terén…Nebyla to obyčejná poušť, teplá, suchá a přesto plná života, rostlin a přízemních keřů…Připadalo jí, jako kdyby každá větvička přijímala vláhu, která se ukrývala pod pískem…A neskutečné množství kaktusů, které zlověstně mezi keři vyčuhovaly…Bolest!!.. Proč…Upadla do písku a svoji hlavu do něj zabořila…Jako zvíře, které se chce z pocitu nebezpečí zahrabat hluboko pod zem. Písek byl horký a bolest jí projížděla hlavou, jako tisíce ostnů z kaktusů…Pryč…Chtěla otevřít oči, ale jak, když měla hlavu zabořenou v písku…Dost! Postavila se a otevřela oči…Slunce jí je málem vypálilo…Ale chtěla se dívat… Poznání. Dobelhala se ke kaktusu a sledovala jeho ostny. Věděla, že jakákoli bolest, která se v ní rodila, vycházela z ní a jediný, kdo ji mohl zabít, byla ona sama. Dotkla se kaktusu a pohladila jeho ostny…Bolest se vytratila…stejně tak rychle, jako přišla…A tak pochopila, že bolest poznání je pouze relativní a že se dá obměňovat. Najednou poušti začala důvěřovat a věděla, že ačkoli něco vypadá nebezpečně a bolestně, poznání může odhalit pravdu…Zarazila se….Pokřivené zrcadlo…Napadlo ji znovu…Ale teď je tady, v této „realitě“ a začala poznávat své okolí… Putovala pouští zasněně s touhou a důvěrou. Putovala tímto prostorem, který ukazoval neskutečné obzory poznání…včetně rostlin, kaktusů, písku, keřů, stromků a živočichů, které tvořily tuto nádhernou flóru. Došla k prameni, okolo kterého se zelenala spousta rostlin rozmanitých druhů a květů. U pramene pod keřem spal Havran. Měl černé peří a nebezpečně čouhající zakřivený zobák…“Dobrý a příjemný den“, pozdravila. „Smím se napít z tohoto pramene?“ Pták otevřel oči a jí chytla závrať… Byly tak živé, hluboké, až okouzlující… Pohlédl na ni…Roztáhl křídla, zlověstně s nimi zamával a zakrákoral…“Dobře, dobře, tak já zase…“ Začala pomalu couvat…Vtom Havran promluvil. „poutníku,…neodcházej od mého pramene, smíš se z něj napít…až mi povíš, odkud putuješ a proč jsi se sem vydala..“ Upřel své oči k ní a ona už nemohla ani couvat, ani udělat krok vpřed…“Víš, já…no…putuji z města a chtěla bych poznat tento svět“…“Já vím“, odpověděl…“Tak proč se tedy ptáš, když to víš?“ Trochu zaváhala, jestli svou otázkou nepůsobila příliš troufale. „Víš…“, začal pomalu,“jsi výjimečná, a pro lidi ve tvém městě trochu divná. Ale pokud toužíš po poznání a ztělesnění se svými obrazy, nestačí pouze slova či obrazy, ale činy… A teď mi pověz… Dám ti na výběr: napiješ se z mého pramene, pocítíš bolest…Nenapiješ-li se, budeš moci putovat dál, ale nevím, jestli další pramen objevíš…Co uděláš?“ Bez váhání odpověděla: „Napiju se!“ Pták se otřepal, jako kdyby si vzpomněl na nejnechutnější a nejbolestivější zážitek ve svém životě… a povídá „Podívej se na mě…mám černé peří, které je zešedlé prachem a zobák, který by tě mohl poklovat…vyklovat ti tvé oči, potom, co se otrávíš mým pramenem a já budu mít co jíst…Proto jsem ti říkal, že když se z něj napiješ, bude to bolet…Pořád se chceš napít?“ Dívka ztuhla…milovala…chtěla mít otevřené oči a vnímat, ale věděla, že smrt by rozplynula tuto realitu. I kdyby měla být pouze odrazem pokřiveného zrcadla…“Chci se napít,“ odpověděla…Havran se zarazil a povídá…“Poutníku, pověz mi, proč?“  „Sice tvé peří je černé, zaprášené, a tvůj zobák ostrý, ale tvé oči jsou jiné…a sám jsi mi řekl, že slova nestačí. A pro mě jsou tvé oči tvým činem a ne slovem…Věřím jim.“ „V tom případě se napij“… A tak se napila… Cítila, jak jí voda proniká hrdlem a putuje do jejího nitra, které uhášelo její horkem rozpálené tělo…Otevřela oči… Havran byl pryč. Jinak vše bylo stejné, až na…zahlédla dům…V duchu se tiše a pokojně usmála…Poznání… Člověk zůstává slepý s nevědomostí, než je připraven toto všechno spatřit. Teprve, až všechno přijme a otevře oči, může se ohlédnout a spojit všechny souvislosti, které v průběhu dění byly nedosažitelné za myslí…Za pokřiveným zrcadlem…Vše má svůj důvod a načasování…Ještě naposledy se rozhlédla a vkročila do domu…Nový sen, či realita?