Prázdnota

je už pozdě a papír prý snese vše tak dávám mu místo prostor a snažím se žít tento pád nemá konce když se sbírám padám a padám a na konci mě doráží možná vlastní stín možná tvá tvář se slzami možná naše přátelství na které jsme si hráli čert vás vem ani nepočítám ani nevnímám všechno to zlo naštěstí nemám křídla která bych si potrhal nestojím o vás zmenšeniny člověka nestojím o básně překřičené touhou zapatlané srdcem co stejně jen lže a na nejbližší křižovatce uteče tak proč žít? pro co? proč ještě psát? přes to všechno někde na obrácené straně vesmíru za dutým dnem za kopanci přes míru svítí světlo ale to není vaše! není od vás na co se dožadovat lidí? když jsou sami slepí a nic než sebe nevidí? na co se dožadovat lásky? když jen přivádí na pokraj smrti básníky a mladé básky kdyby Země neměla chyby nebylo by bouří kdyby láska neznala odchodů nebylo by vyznání a podvodů kdyby přátelství nemělo zvraty nebylo by setkání ..šachy, maty, paty píšu ..a nic víc nemám netluče mi srdce do kapot okřídlenců píšu a nic tím nehledám vavříny přelétavých věnců píšu a nečekám pochvaly návraty, pochopení ne o tom psaní není s větrem papírové upomínky zapomínám na přítomnost a kradu si vzpomínky vážně jsi tady? kde? a proč? co to znamená? otázky píšu pod ramena slunečních bohů do prázdna koukám a nevěřím tomu - jsi zmatená -