Výtah

VÝTAH

To jsme se takhle jednou s mojí kamarádkou Evou rozhodly vyjet do velkoměsta. Sbalily jsme si něco k jídlu a pití a sedly na autobus.
Cestou jsme pozorovaly, jak se příroda hezky kroutí a utíká, když člověk sedí v autobusu.To víte, ve vlaku se vám přeci jen tolik nekroutí, protože ten má trasu podstatně rovnější. Ale tam zase ta krajina běží rychleji. Když jsme dorazily, hned jsme si zjistily autobus zpátky, abychom věděly, kolik máme času na průzkum města. Bylo moc hezky, a tak jsme se rozhodly odjet až posledním autobusem.
Na cestě na náměstí jsme potkaly nějakého pána, který nám strčil jakýsi papírek. V divadélku Vozka bude dnes uvítání nových mladých herců s pohostěním zdarma, stálo na ní. "Vidíš to?," ptala jsem se Evy, "jídlo zdarma, no to bysme byly pěkně blbý, kdyby jsme tam nešly."
"No dobře, ale kde to je?
"To sice nevím, ale támhleta paní to určitě vědět bude,"
řekla jsem a kráčela se zeptat paní na protějším chodníku. "Jo Vozka," vzpomněla si konečně paní, "no, to musíte jít furt rovně, jo, po tady tý hlavní, až narazíte na křižovatku. Pak se dáte doleva a dete jakoby takovou velkou kroucenou silnicí se samejma panelákama. No, to se dostanete k takové hospodě s rozbitou omítkou. Počkejte, jak vono se to tam jmenuje..., U kohouta, jo, a vod tý hospody, když stojíte, jako by jste z ní vyšly, tak se dáte doprava dolů takovou úzkou ulicou až narazíte na most, kterej bude po pravé straně. Tak nepudete na něj, ale podiváte se naproti na kopec a to už uvidíte. Taková hnědá budova to je."
"Děkujeme mockrát, snad si to budeme pamatovat," podívala jsem se s úsměvem na Evu, která se koukala úplně jinam. "Nemáte zač," volala odcházející paní, "nashledanou."
"Tak, a vim z toho úplný prd, " vypadlo ze mě, "Evo,kam to koukáš? Posloucháš mě vůbec?
"Co? ...Jo. Viděla´s to letadlo?"
"Co? Jaký letadlo? No to snad není možný. Já se tady snažim celou dobu poslouchat tu pani a tebe zajímá nějaký podělaný letadlo!"
"Bylo podělaný, ...padá..."
"Nepadá, ale přistává. Pojď, pamatuješ si aspoň trošku tu cestu?"
"Co? ...Jo, tu cestu ...,no...," vzpamatovala se trošku Eva a kráčely jsme podle prvních pár slov té ženy. Ta cesta ovšem vypadala naprosto odlišně od popisu ženy...
...Když jsme konečně našly divadélko Vozka, už mě hrozně bolely nohy. Eva si všimla důležité poznámky na letáku: "Je to až nahoře."
"Pojedeme výtahem," řekla jsem a snažila se všemi silami otevřít dveře výtahu. Eva na mě chvíli koukala a po mé minutové snaze řekla: "Ale Ali, to si musíš ten výtah nejdřív přivolat." Zmáčkla jsem tedy dle Eviné rady čudlík na přivolání výtahu a vskutku, výtah ačkoli velmi pmalu, však přeci přijel.
"Ty, hele, to bude rozbitý," povídám, "normální výtahy jezdí přece rychlejš, ne? Alespoň ve filmech."
Nastoupily jsme dovnitř a zmáčkly čudlík do třetího patra, ale výtah se nerozjel. Zmáčkly jsme tedy ten čudlík ještě po druhé, ale výtah zase nic. Zmáčkly jsme ho ještě několikrát, abychom se ujistily, že jsme ho zmáčkly správně a pak jsem si najednou všimla nějakého klíčku v zámku pod těmi čudlíky.
"Hele Evi," napadlo mě, "a neměli bysme třeba otočit tím klíčkem?"
"No, nevím," pochybovala Eva, "tak to zkus."
"Jenže co když to s náma spadne?"
"Ale prosim tě, kam by to mělo padat, když jsme v přízemí?" divila se mi Eva.
"Hele, tady něco je," ukázala Eva na ceduli vedle čudlíků.
"Nevstupujte za žlutou čáru, nebo se výtah zastaví," stálo na ní.
Obě jsme se se strachem začaly velmi pomalu rozhlížet, kde že to vlastně stojíme, a když jsme čáru po delším studiu výtahu našly, zjistily jsme, že stojíme za ní.
"Za ní, nebo před ní?" nevěděla Eva.
"No, já bych řekla, že stojíme za ní."
"No vidíš, ale tady je napsaný, abysme nevstupovaly ZA žlutou čáru a my jsme ZA žlutou čárou."
"Ale né, to je dobře, že jsme ZA žlutou čárou, protože kdyby jsme stály před ní, tak bysme právěže stály za ní." "A jak bysme asi tak mohly stát ZA ní, když bysme stály PŘED ní?"
"Protože ta cedule tím ZA myslí PŘED."
"A jak asi, prosím tě, může ta cedule myslet?"
"Ale cedule nemyslí, to je jasný, ale ten, co ji sem dal, to tak myslel."
"A proč by ten, co ji sem dával, myslel jinak, než to napsal?"
"Protože mu to ti idioti blbě nadiktovali."
"Kteří idioti?"
"Tož tam, v těch kancelářích. Tam se to prej těma idiotama jenom hemží."
"A kde´s to slyšela?" ptala se mě Eva.
"Tak ..., se to šušká mezi lidma, víš. Podívej, já myslím že stojíme dobře, ne?
"No to teda nevím, ale jestli si seš tím jistá, tak proč to teda nejede?"
Musím uznat, že jsem fakt netušila, proč ten pitomej výtah nejel a docela mě to i štvalo. Ale co se dalo dělat, jiná cedule už tu bohužel nebyla. "No nic," vzdechla jsem, "musíme jít nejspíš po schodech..."
"Nechci nic říkat, ale ta přehlídka právě skončila."
"Jaká přehlídka, to byli herci!"
"Jo, a o čem to vlastně bylo?"
"To máš jedno, vypadnem už radši vodsud," řekla jsem a Eva se mnou souhlasila.
"A příště půjdem po schodech," dodala, "ty jsou nám přeci jen známější."
"A ještě se nestalo, že by nefungovaly," povídám, "jenže to jsem ještě neznala eskalátor.