Ležící člověk ve 2 hodiny ráno na nábřeží u Národního divadla..

Ležící člověk ve 2 hodiny ráno na nábřeží u Národního divadla..

Kateřina Burgrová

(18:39)

Sedím v práci, ve své útulné a pohodlné židli, přemýšlím nad přítomností a blízkou budoucností. Už ani nevím, jak se to stalo. Podnikám již dlouho dobu, nikdy jsem problémy neměl, až do teď.

Dostal jsem se do dluhů, a ne ledajakých. Opravdu velkých. Částka by se dala vyčíslit asi tak až do 2 000 000 Kč, ale kde na splacení vzít? To je těžší otázka. Prodat firmu? To bych se pak neměl z čeho živit, lidé by přišli o práci – to nemohu dopustit. Prodat byt? To bych zase neměl kde bydlet. Půjčit si? To ne, byl bych v dalších dluzích. Jeden bych splatil, ale druhý nadělal. Co z toho?

Je to složitá situace a nejspíš se z ní budu těžko dostávat. Ale stále mám ještě čas. Čas něco vymyslet, sehnat peníze, vrátit je. Ale ten čas utíká strašně rychle, čas se nedá vrátit zpátky.

A už jen proto, bych si měl s řešením tohoto problému pospíšit. Ty myšlenky mne pronásledují, neustále se mi vrací do hlavy a nechtějí jen tak odejít, dát mi na chvíli pokoj.

(19:26)

Zvedám se ze židle, oblékám kabát, na hlavu nasazuji svůj černý, kožený klobouk. Procházka na čerstvém vzduchu může pročistit mou hlavu, dostatek kyslíku napomoci myšlení. Blíží se večer. Je zima. Leden je ve svém největším duchu. Pouliční světla svítí na cestu, stíny pomalu odcházejí, nastává tma. Vnuknul jsme si nápad, že se půjdu ohřát, dát si nějakého toho panáka, abych měl alespoň na chvíli jiné myšlenky, uvolnil se. Tak jsem se pomalu blížil ke svému oblíbenému baru.

(20:41)

Vevnitř bylo krásné teplo, ale také zasmrazeno kouřem z cigaret, především však alkoholem.

Sednul jsem si na své obvyklé místo u baru. To místo jsem si oblíbil, jelikož je v rohu, ve tmě, od všeho toho dění okolo mě. Barman se na mne podíval, já pouze přikývl a on mi nalil Tequilu, jak už jsem měl ve zvyku zde pít. Kopnul jsem jí do sebe a v krku se mi rozlehlo krásné teplo. Byl to příjemný pocit po té zimní procházce. Pro změnu jsem si teď poručil Irskou whisky. Ne však panáka, rovnou celou flašku. Ondřej, tak se jmenoval ten chlap za barem, který obsluhoval ty nevychované opilce, kteří na něj pokřikovali přes celou místnost, a pak lidi jako jsem já, kteří se tam napijí, ale chovají se slušně, se s údivem podíval do mých očí. Podle toho, jak hned sáhnul po té skleněné flašce, plné zlatavého likéru, bylo poznat, že i on pochopil, že mě něco moc trápí, a raději jí přede mne celou postavil, ochoten nechat mě, ať si nalévám sám. Za to jsem mu byl v téhle chvíli velice vděčný. Asi bych nesnesl pomyšlení, že by se mne na to vyptával.

(00:13)

Několik hodin uběhlo jako nic a bar se zavíral. Řekl jsem Ondrovi, jak nejvíce zkomoleně to jen šlo, i když jsem se snažil, aby mi řádně rozuměl, ještě o flašku rumu. Nechtělo se mu mi jí dávat, ale kšeft je kšeft, trápení je trápení, a tak mi ho po malé úvaze dal do ruky. Já jsem se potěšeně otočil a odcházel z baru ven, zpátky do reality, do zimního večera. V tom spěchu jsem si ani nevšiml mé peněženky, nudně ležící na zemi pod židlí, na které se ještě před chvílí ohřívala má zadnice. Prostě jsem šel, nevědící kam, ani proč. No, spíše jsem nevěděl vůbec nic. Vše kolem mě mi připadalo tak roztomilé a veselé, že jsem se i já sám musel začít smát. Lidé kolem mě procházeli a dívali se na mě, jako na někoho, kdo právě utekl z blázince. Ale....každý ten pocit znal. Každý se někdy napil alkoholu a pak se radoval. Tak proč odsuzují mě za to, co sami dělají?

(00:27)

Smích vždy jednou přejde, a tak to bylo i u mě. Břicho mě z toho neustálého „cha chá“ bolelo. Ústa mi pomalu zamrzali, prsty jsem už pomalu necítil, mé ruce i nohy začaly hladově toužit po teplu. Rukavice jsem neměl. Jediné, co mě mohlo alespoň vnitřně zahřát, byl ten dozlatova zbarvený tekutý nápoj v mé ruce. Otevřel jsem ho a trochu upil. Zopakoval jsme to ještě párkrát. Zrovna jsem měl flašku v ústech, když v tom jsem dostal nápad tak úžasný, že jsem si samým rozhořčením ucvrnknul i na kabát. Nechtěla se mi tato malá nehoda řešit, tak jsem jí odložil na později.

Ten plán se mi zamlouval. Možná to bylo tou zimou, alkoholem v krvi, nebo něčím úplně jiným? Rozhodně mohu říci, že v tu chvíli se mi rozum vypařil a mě zůstala jen ona myšlenka. Do sněhu jsem si začal kreslit plány, zorganizoval celou akci a pak se vydal do náruče osudu.

(00:50)

Vešel jsem do budovy, která byla i v této noční hodině plná lidí. Nikdo si mne nevšímal, to bylo moc dobře. Šel jsem doprostřed místnosti, začínající tancovat. Všichni se na mne otočili. Nevěřili vlastním očím. Když tak na mě všichni upírali svůj zrak, sáhl jsem vmžiku do kapsy. V tu ránu byla „celá budova“ na podlaze. Slova se mi motala, nikdo mi nerozuměl. Má pečlivě vybíraná slova jsem musel opakovat snad tisíckrát, než mi ti nechápavci porozuměli. „Chci 2 000 000 Kč!“. Stál jsem tam, uprostřed banky a nikdo se ani nehnul. Během nepatrné sekundy se zpoza rohu přiřítili dva namachrovaní chlapy, tahající mě za můj límec a vyhazující mne z budovy ven.

(01:12)

Zem byla studená. Musel jsem vstát. Oprášil jsem se, znova se podíval na ty chlápky, co mimochodem stáli za dveřmi a pozorovali vše, co jsem dělal, a mě teprve v tu chvíli došlo, že má údajná zbraň, vytvořená pouze z klacku s ledem (a flašky rumu), asi nebyla dosti účinná, ba byla přímo nemožná! Zahodil jsem tu věc, která mě zesměšnila před tolika lidmi, otevřel jsem si opět svůj rum a šel jsem se projít. Jediné místo, které mě napadlo, jelikož je mnou tak často navštěvované, že by se tomu dalo říkat „můj druhý domov“, bylo nábřeží, kousek za městem. Na toto místo jsem chodil hlavně přemýšlet. Je tu krásná a klidná, ničím nerušená, nezničená a stále se přírodně měnící se atmosféra.

(01:41)

Procházka to byla opravdu dlouhá. Musím přiznat, že mi byla ta cesta malá, jelikož jsem pořád byl na okraji. Nalevo, napravo, občas se mi i nohy motali dohormady nebo chtěli jít pozpátku. Směr cesty se však ve většině případů dal zvládnout. Popravdě, doteď jsem neměl tušení, kam až ta cesta vede. Najednou se přede mnou tyčil její konec a za ním stoupaly do výšin zdi jakési budovy.

Jak jsem přemýšlel, ať se mi to hlavou vrtalo sebevíc, má mysl si nechtěla vzpomenout. Napadlo mne, že budovu obejdu a zjistím, jaká krása se to přede mnou zjevila.

Zdi byly krásně upravené, jejich barva se měnila do různých odstínů hnědé, okna byly stále dřevěná. Dokonalé křivky úprav byly viditelné i ze vzdálenosti 10ti metrů. Prostě nádhera.

(01:43)

Neudržel jsem se, a vydal se na cestu za přední stranou toho díla. Mé nohy, oči, i má zvědavost byly již skoro u cíle, když v tom mi noha podklouzla a já upadl hlavou na kámen, schovaný pod velkým množstvím sněhu. Neuvěřitelně mě začala bolet brada, i když v té zimě jsem si nebyl moc jistý. Po chvíli jsem však začal pociťovat slabé teplo, a došlo mi, že to bude krev, co mě hřeje pod rty.

Hlava se mi motala, ruce i nohy byly vyzáblé, utahané. Snažil jsem se zvednout, ale ruce mne neposlouchaly. Pokusil jsem se odstrčit nohama, dá se říci, že jsem se snažil povyskočit, ale nohy mne neudržely a já opět spadnul na zem, praštící se již do spánků.

Nemohl jsem nic dělat, tělo mne neposlouchalo i přesto, že jsem se tolik snažil, a psychicky se přesvědčoval, že to zvládnu. Ale neposlušnost společně s bolestí byly tak velké, že všechny šance neměly ani špetičku naděje. Ležel jsem tam bez pohybu, v zimě, jen v lehkém kabátu. Klobouk mi pádem ulétl z hlavy, tudíž mě mrazilo i do uší.

(01:57-02:02)

Byly asi 2 hodiny ráno. Přestával jsem vnímat. Klepající se zimou, zvedl jsem oči a snažil se ještě přečíst nápis na budově. Obtížný to byl úkol, v tu chvíli mi však nepřipadalo nic důležitější, než se dozvědět to, kvůli čemu jsem tady. Mé ruce ani nohy už nebyly schopné pohybu, mé uši přestávaly slyšet, srdce vzdávalo své bití, mé oči však zůstali v původním stavu. Těžce se mi dýchalo. Studený vzduch mne pálil v hrudníku. Ještě myšlenkou jsem zabloudil k mému stále nevypitému rumu, ale odvalil se mi od ruky, nedosáhl jsem na něj. Byl jsem stále více utahaný.

Již v domění, že umírám, podíval jsem se na ten nápis. Ano, to je ono. To je ta budova, která mne tak ohromila. Budova, do které jsem investoval tolik peněz a tolik svého úsilí, že jsem byl rád, že ležím právě před ní. NÁRODNÍ DIVADLO.

(02:04)

Zavřel jsem oči a ukájel se v tom pocitu rozkoše, kdy jsem v myšlenkách bloumal po chotbách té oné budovy přede mnou. Bloumal jsem se s láskyplným citem, usmál se v domění, že jsem ve svém ráji, ucítil teplo u srdce, byl jsem opravdu šťastný .... a já naposledy vydechl.