Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bog vas cuva, djeco moja..

13. 01. 2010
37
45
5604
Autor
čučenka

Tenhle příběh nosím v hlavě už několik měsíců, od té doby, co jsem začala sestavovat rodokmen rodině, nedobrovolně rozptýlené po celé republice. A bylo to pátrání skoro detektivní. Není to tedy o mém příbuzném. Je to příběh dědečka zde píšícího autora Jejdavildy, který tvoří jen blbůstky, protože ví, že na osud jsme všichni krátcí..

Jan už ani nevěděl, jak dlouho tím vlakem jeli. Nedávno skončila válka a s ní se otřáslo i mocnářství, jeho ale císař nezajímal. Cesta byla únavná, sestry spaly matce na klíně, menší bratr měl hlavu opřenou o jeho rameno. Ještě nikdy nejeli vlakem tak daleko, vlastně nejeli vlakem vůbec nikdy. Možná by si toho všichni moc užili, kdyby to bylo jinak. Měl vlaky moc rád, dědeček pracoval na dráze a on se za ním chodil dívat a představoval si, jaké by to bylo, kdyby tu hřmící mašinu řídil on sám.

Teď nespal, bál se cíle, věděl, co přijde a nepřál si to. Jenže nemohl nic dělat, na tohle byl ještě příliš bezmocný. Kdyby jen byl starší, to by bylo všechno jinak. Díval se na mámu a snažil si vtisknout do paměti její obličej, snažil se pochopit.

Měl hlad, ale na to byl zvyklý. Žaludek se mu svíral, možná to bylo i úzkostí, už to nedovedl posoudit.

Lokomotiva vyfoukla kouř, vzduch prořízl ostrý svist píšťaly a vagony se skřípěním brzdily.

Polekaně vyhlédl z okna. Ještě ne, ještě to není to místo.

Opřel si hlavu o okno a ani si nevšiml, jak se pomalu propadá do spánku. Únava a napětí si vybíraly svoji daň. Tělo mu ztěžklo, uvolnilo se a on ani nevěděl, že se máma naklonila a pohladila ho po vlasech.

Vzbudil se s polekaným trhnutím při dalším hvizdu píšťaly, doprovázeném hlasitým brzděním.

A pak uviděl ten nápis – Brumov-Bylnice. Jako v nějakém transu vnímal, že mu máma zapíná  kabátek a vede ho i s bratrem ke dveřím. Vyvedla je na nástupiště, sklonila se k nim a políbila je na čelo. „Bog vas čuva, djeco moja“, bůh vás ochraňuj, děti moje. Pak se vrátila do vlaku, který se pomalu rozjížděl. Sestřičky měly tváře legračně znetvořené přilepením ke sklu a mávaly, máma se jen dívala. Odjížděly někam do daleké Vídně.

Devítiletý Rudolf bezhlesně plakal tak, jako pláčou děti, které ví, že je nikdo neuslyší. Chytil ho za ruku a díval se za vlakem. Bylo mu už jedenáct, z nich dvou byl ten větší, on už plakat nemohl. Vlak pomalu mizel v zatáčce a nechával za sebou dva malé Chorvaty, vysazené v cizí zemi, odkud pocházel jejich dědeček. A on, Jan, věděl, že teď už se o sebe musí postarat sám, najít si službu a místo, kde by mohli s bratrem zůstat.

 

 

Vyučil se koželuhem a jezdil pracovat do Baťových závodů. Máma by koukala, kdyby to viděla. Už nikdy neměl hlad, jako mívali tam, v Piškorevci. Taky se oženil. Díval se na  domek, který opravoval se svou Terezkou a cítil štěstí. Terezka si v jedné místnosti zařídila malý obchod a prodávala. Byla šikovná, ta jeho světlovlasá žena, uměla se otáčet a práce jí šla od ruky. Jejich čtyři děti měly co jíst, nemusel je nikam poslat do služby, dokáže je uživit sám. On se o ně postará a nikdy je neopustí, nikdy. Jen ta věc s Rudolfem ho mrzela. Nedokázal ho ochránit. Byl přece starší, jenže v tu chvíli tam nebyl. Kdo ví, kde Rudolf našel ten granát, bylo mu už osmnáct, mohl vědět, jak moc je ta věc nebezpečná. O Dušičkách zajde zase na hrob a položí mu tam kytky. Na svoje děti dá ale větší pozor, už nikdy nesmí selhat.

Terezka zrovna kojila tříměsíčního Mirečka a jemu se sevřelo hrdlo, když mu soused Trchalík přiběhl říct tu znepokojující novinu.

Němci vpadli do Polska.

 

 

Uběhly tři válečné roky a jim se dařilo přežívat. Smolina byla malá vesnička, nacisté jí příliš pozornosti nevěnovali. Jenom Terezčin bratr Jožka zmizel hned po začátku války někam do ciziny a proslýchalo se, že je u cizinecké legie. A pak se najednou objevil ve Smolině. Byl duben a země se zrovna začínala zelenat. Večer se sešli v sednici u Terezčiných rodičů, všech osm sourozenců, dva sousedé i farář. Jožka jim vyprávěl. Jak prodělal náročný výcvik v Anglii, stal se parašutistou a teď byl pověřen  moc těžkým úkolem. A nebezpečným. Nejen pro něho, ale pro ně všechny. Hleděli na Jožku s úzkostí a nevěděli, co říct. Většinou měli malé děti, co s nimi bude? Jožka se na ně díval a mlčky prosil o souhlas. Jeden z bratrů navrhl, aby se Jožka raději šel sám udat na četnickou stanici, že to tak bude lepší. V tu chvíli vstala jejich matka a prohlásila, že její syn nebude zrádcem, tu hanbu by nepřenesla přes srdce. A všichni sourozenci i přítomní sousedi museli na kříž přísahat, že kdyby došlo k nejhoršímu, nic neprozradí. V noci Jožka odešel do sousední vesnice, kde se ukryl.

Jan měl strach. Mlčky se díval na svoje děti, jak si venku hrají a večer, když už spaly, dlouho stál nad jejich postelí. A přemýšlel, jestli nakonec nechtěně neporuší ten svatosvatý slib, který si dal.

Když na konci května nacistická hydra zešílela, protože jedno z jejích nejdůležitějších chapadel bylo useknuto, Jan věděl, že už nic nebude jako dřív. Terezčin bratr, Jožka Valčík, právě pomohl zabít Reinharda Heydricha.

V půlce června už všichni věděli, že Jožka zemřel v tom pražském kostele a že nacisté znají jeho jméno.

A tehdy Jan pochopil, že svůj slib skutečně nesplní. Že svoje děti opustí, stejně, jako jeho a Rudolfa opustila máma, protože přijdou věci, stojící mimo jakoukoli vůli člověka. Tohle nebyla jeho válka, vlastně ani jeho země a stejně jí bude muset obětovat to jediné, co je opravdu jeho – svou rodinu. Po Lidicích už dobře věděl, že nelze čekat žádné slitování, mohl jen doufat, že aspoň děti zůstanou naživu.

Měli vyměřen už jenom jediný měsíc společného života.

 

15. července projíždělo Smolinou zlověstně vyhlížející černé auto a on věděl, že zastaví před jejich vraty. Mlčky se s Terezkou oblékli a vyšli ven. Děti plakaly a on je bezmocně hladil po hlavách, protože s nimi nemohl zůstat. Poté nasedl a byl odvezen i s  Terezkou a jejími rodiči.

 

Pak přišla Pankrác, Terezín a nakonec jel znovu a tentokrát už naposledy vlakem. Do Mauthausenu. Bylo to trochu jako tehdy, když byl ještě malý. Věděl, že znovu přijde něco, co se mu nebude líbit a přesto proti tomu nezmůže nic, i když už mu není jedenáct, ale třicet čtyři let.  Lidé si většinou nemohou vybrat svůj osud, ani svůj konec, mohou si však zvolit způsob, jakým to všechno přijmou.

Když před ním otevřela svou nenasytnou tlamu plynová komora, najednou se mu vybavila ta věta. Mateřštinu už skoro zapomněl, ale teď ji uslyšel. A konečně, konečně odpustil svojí mámě…

Bog vas čuva, djeco moja…

 

 

***

 

Jan Beňo (Ivan Benjo), nar. 6.2.1908 v chorvatském Piškorevci, švagr Josefa Valčíka, člena skupiny Silver A, který dal zrcátkem pokyn k výstřelu na Heydricha, popraven 24.10.1942 v 16.30 hod. v Mauthausenu, společně s manželkou a dalšími 11 členy Valčíkovy rodiny. V době jejich smrti bylo nejstaršímu Emilovi 11 let, Janovi 9, Miladě 6 let a nejmladšímu Mirkovi 3 roky. Jako poslední z Valčíkovy rodiny byla popravena jeho sestra, Františka Sívková, a to 26.1.1943, po porodu svého syna. Toho později adoptovala rodina pražského knihkupce a nyní je znám pod jménem Vratislav Ebr.


45 názorů

nemám slov, iba veľa sľz, vďaka za citlivo napísaný skutočný príbeh ... čítam Ťa až dnes ... dúfam, že sa Ti v písaní darí ... vďaka

heartrate
22. 08. 2011
Dát tip
jsem moc ráda, že jsem si tvoji povídku přečetla, hodně mi to dalo, je to napsaný bez patosu a přitom působivě, takovéhle příběhy dokážou přiblížit tu minulou dobu víc než co jiného, děkuju!

clovrdik
15. 07. 2010
Dát tip
skvěle napsaný ... máš pro psaní prózy neobyčejný cit ... TIP

čučenka
28. 04. 2010
Dát tip
no jo, někdy napíšu i něco vážného...

Garay
28. 04. 2010
Dát tip
Přeběhl mi z toho mráz po zádech. t.

čučenka
08. 02. 2010
Dát tip
:-) díky avox, je to od tebe moc milé

avox
08. 02. 2010
Dát tip
už jsem tu jednou byla a v ohromení jsem zapomněla tipnout, komentovat se vůbec neodvažuji... */

Taklamakan
19. 01. 2010
Dát tip
silný příběh. a dobře napsaný. nemám, co bych dodal. skutečnost jsi přetavila v literaturu. někdo může namítat, že takových příběhů je ve světovém písemnoctví mnoho. ano je. ale mě stejně znovu zasáhnou. zvlášť, když vím, že jsou skutečné a dotýkají se skutečných lidí. díky ti za tento příběh

...osudy*

Edvin1
18. 01. 2010
Dát tip
Víš, čučenko, není tak důležité, o čem se píše, nýbrž jak. Jen se podívěj, co dokázal udělat Hemingway s příběhem obyčejného saniťáka, co ve válce nic zvláštního nezažil, ve své knize Sbohem armádo! Nebo Takový Bass či Herrmann v příbězích o nejobyčenějších lidech. Párkrát už jsem se divil, proč nikdo nenapsal nic poutavého o válkách v Iráku nebo Afghánistánu. Odpověď je jednoduchá - dosud tam nebyl nikdo se smyslem pro psaní. Tedy až donedávna - v Německu zrovna vyšla kniha vojenské lékařky Ein schöner Tag zum Sterben, (Krásný den na umírání). Trvalo jim to tedy osm let. A jen jedna kniha! Toscana: Sovětští vojáci znásilňovali všude na dobytých územích, samozřejmě hlavně (ale nejen) Němky, nebo ty, které za Němky pokládali. Tak mnohé Češky ze Sudet nebo Slezska stihl tento osud. Je smutné, že se o tom skoro vůbec nepíše. Když jsem se o této skutečnosti zmínil v jedné povídce, co mi vyšla v novinách, napsal mi k tomu jeden expert kritiku ve smyslu, že je to hanba takhle o našich osvoboditelích psát. BTW, i Němci o tom nepíší, a při rešerši jsem se hodně nahledal, než jsem něco našel.

čučenka
18. 01. 2010
Dát tip
Edvine, strašně moc ti děkuji za ten překlad. Hned to přejmenuji. Jsem si plně vědoma nedokonalosti translátoru, ale neměla jsem se koho zeptat, takže jsem v podstatě čekala, jestli se někdo neozve a ozval :-). Jinak - to není můj příbuzný, jak uvádím v prologu. Jen jsem rodině Jejdavildy sestavovala rokodmen a příběh jeho dědečka mě tak zaujal, že jsem měla potřebu to stvárnit. Své předky jsem popsala jen v obyčejných příbězích svých babiček :-). Takže jsme na tom stejně.

Edvin1
18. 01. 2010
Dát tip
Dle mých chorvatských kolegů by mělo býti: BOG VAS ČUVA, DJECO MOJA! (přítomn. čas) BOG ČE VAS ČUVATI, DJECO MOJA! (bud. čas) Sloveso, jež jsi použila Ty, se vztahuje na ochranu objektů, nebo fysickou ochranu člověka. Jazykové kvality nepochybné, elegantní, no-nonse styl, rešerše úctyhodná. Takže za 1 s hvězdičkou. dědEd :-) P.S. Dát tomu titulek v chorvatštině, přečemž chorvatský původ protagonistů odehrává důležitou roli, je velice dobré, a opravdu mě nic z textu nenapadá, co by mělo stejnou sílu. Dát tomu lakonický titilek ve stylu Příběh... nejde, to udělalo tisíc autorů před Tebou, navíc by to nic neříkalo o tom, co v textu přijde. Jinak Ti toho hrdinu v rodině závidím. To se to píše, když se takového někoho má v zaňadří! Já si nad mými obyčejnými předky musím hodně nalámat hlavu, než najdu něco, co by bylo hodno sepsání. (nemluvě o tom, že mnohé radší zapřu.) Ach jo. Ale přeju Ti to, vždyť s tím dovedeš důstojně naložit.


guy
18. 01. 2010
Dát tip
sakra dobře zpracovaný příběh umíš to *

Pišmi
16. 01. 2010
Dát tip
***

Lakrov
16. 01. 2010
Dát tip
Je to presne ten nazev, ktery k tomu prislusi. Chorvatsky umim malo (doptat se), ale snad znam nekoho, kdo umi spisovny jazyk...

čučenka
15. 01. 2010
Dát tip
Jo, to bylo přesně to, co mě napadlo jako první. V dokumentech to mám pojmenované přesně takhle. Ale popravdě přiznám, že si nejsem jistá správností slov, páč jsem to vrazila do translátoru na netu, neznajíc chorvatštiny :-). Jsem nechtěla, aby to nějak trčelo, kdyby náhodou někdo chorvatsky uměl. Ale zas by mě mohl opravit. No tak jo. Dám to tam.

Lakrov
15. 01. 2010
Dát tip
Taky často tápu při hledání názvu. Nebo si už v průběhu psaní nějaké povídky poznamenávám návrhy, jak by se mohla jmenovat, a pak z nich vybírám nejvhodnější. A myslím, že i realistická povídka může mít 'abstraktní' název; abstraktní v tom smyslu, že se není veden snahou shrnout do několika slov, o čem povídka je. Co bys říkala třeba názvu 'Bog vas zaštititi' ? Nebo nějakou jinou větu tímhle jazykem (působícím pro nás na pohled trochu 'starosvětsky'), kdyby ses chtěla vyhnout onomu 'Bog'? Nebo tě něco napadne, když si budeš povídku znovu číst, protože o ní přece víš o hodně víc, než kterýkoli čtenář.

čučenka
15. 01. 2010
Dát tip
Tak jsem to přejmenovala, snad to bude lepší :-)

čučenka
15. 01. 2010
Dát tip
Lakrov, to je právě ono, to je hřebíček na hlavičku...:-) Ztroskotala jsem na názvu, ale už jsem to chtěla zveřejnit. Prostě nedokážu najít žádný vhodný název, tak jsem tam ze zoufalství dala tenhle. Uvažovala jsem o " Příběh Jožkova švagra". Mě fakt nic nepadá, co myslíš ty? A díky za milou kritiku.

Lakrov
15. 01. 2010
Dát tip
Vzít skutečný příběh, obalit ho drobnými 'ozdobami' a postavit ho celý tak, aby se až ke konce poznalo, o jaký přiběh že to vlastně jde, je krásný nápad. Následuje-li po takovém nápadu ještě dost času a autorovy trepělivosti, může z toho vzniknout tak hezká povídka, jako je tahle. Jen s názvem nesouhlasím, jím ten text totiž shazuješ. Možná ten název slouží k přilákání čtenářů, pak je omluvitelný, ale pak by klidně text mohl začínat SKUTEáČNÝM názvem. Jen nějaký vymyslet... Jinak není co vytknout. Snad jen jadna vět... soukromě. Veřejně Tip (+ avíza)

Toscana
15. 01. 2010
Dát tip
Skvěle zpracované a hodně silné téma. Napadá mě, jestli to takhle silně budou vnímat ještě i naše děti, když vyprávění o té době už mají jen zprostředkovaně. U nás třeba o tom, jak můj děda za války rok schovával ve svém vesnickém domku muže, kterého hledalo gestapo. Riskoval tím život svůj i své rodiny (4 děti, mezi nimi moje mamka). Když mi o tom mamka vyprávěla, říkala, že naprosto nechápe, kde byl schovaný, protože oni jako děti měli prolezlé všechno všude a neobjevili ho. A nebo o tom, jak mamka, která byla ročník 29, byla koncem války příkazem přivelena do německé rodiny dost daleko od domova jako výpomoc v hospodářství, a jak ji málem znásilnili Rusové, když tam v květnu 45 přišli. Zachránilo ji, že o pomoc volala česky a jakýsi velící důstojník to slyšel. Nebyla Němka, to ji zachránilo. Možná, že každý z nás někdy nějaký takový příběh doma slyšel vyprávět, jen to neumí tak pěkně napsat, jako ty, čučenko. *t (a škoda, že jde dát jen jeden)

Vážně pěkná povídka. Další tip sem už ti ale nemohu poslat. Je dobře, že jsi s tím "tlačícím" tématem trávila svůj čas.Jirka

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
Ano, to jsem tím chtěla dát najevo. Jak si člověk plánuje život a jak je nakonec bezmocný proti vůli silnějšího. Jejdavildova maminka je ta Milada, dcera hlavního hrdiny příběhu. V necelých 7 letech přišla o všechny, i o bratry, protože byli vychováni odděleně - nejdřív u sousedů, pak v dětských domovech, nebo u Salesiánů. A já jsem jim z fotografií, dopisů, rodných a úmrtních listů, které mi vilda naskenoval a poslal, sestavovala rodokmen s fotografiemi, aby se v tom vůbec vyznali. Nejmladší Mirek, žijící u Pardubic, tak poprvé viděl fotku svojí maminky a pochopil, po kom má mezírku mezi předními řezáky.

Zažili to moji prarodiče. Děda koncetrák za odboj, babička strach co budes ní a s dcerou.Po válce žili v domku po odsunutých němcích.Ano, my to neštěstí nezažili, ale rodinné fotografie v krabicích na půdě...a jiné artefakty po původních obyvatelích. Dlouho to bude trvat než se to všechno zhojí.Šedesát let nestačilo.A běžnému smrtelníku určuje osud politika.

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
Dík za přečtení a za komentář, Kiwagamo. Víš, já nejsem schopna nikoho soudit, nedovedu si představit, jak bych v té době reagovala já. Strach člověka přinutí udělat různé věci. A my tohle naštěstí nezažili.

Hodně faktů ne zrova známých. Prý za milion říšských korun zradil Karel Čurda...dnes zcela zapoměný. Ale přesto jsem slyšel jednu obhajobu jeho činu.Opravdu těžko hledat zbabělce a hrdiny té doby. Prý ani jmenovaný K.Č. nemyslel na sebe a nešlo mu o peníze.Kdyba tak zkušenost zrůdnosti oné války jednou pro vždy ukončila to, co je lidskému rodu tak přirozené.Zajímavé a propracované.TIP

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
Já ti, Květoni, naopak děkuji za svěží vítr do téhle truchlohry, protože se tu asi každý bál vůbec něco napsat.. :-) Válka, koncentráky a podobné věci nepatří mezi populární témata. Já se jim v podstatě také vyhýbám. Ale tímhle příběhem jsem se zabývala tak dlouho, že jsem to Janu Beňovi skoro dlužila.

jjj - já pokládám Čučenku za dámu, a velmi si ji považuji. Leč, jako humorista, nemůžu jí lichotit jinak, než pošťuchováním. Ale to ona jistě ví.

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
Díky, Jiřinko :-)

to se nedivím, že se jejdavilda musel s takovými předky živit uhlobaronstvím...

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
:-) jo, a tobě říkaj jezevče Burdychu..

jejdavilda
14. 01. 2010
Dát tip
Já myslím čučenko, že ty své pravěké kořeny znáš. ne nadarmo ti přezdívaj Velká medvědice :-)

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
No jo, vidíš, to by mohlo být taky hodně zajímavé, sice už o tom psal Eduard Štorch, ale dostat se ke kořenům svého rodu někde v pravěku.. :-).

Nepodléhej panice. Osudy předků ve zkratce jsou vždycky neveselé, jejich životy však měly určitě i světlé chvilky. Zaznamenávají se totiž jen historicky významné události, a za takové jsou povětšině pokládány jen tragédie. (Války, epidemie, hladomory... Nic jiného v dějepise nenajdeš.) Pravěcí předchůdci moderního člověka museli vést natolik bezútěšný život, že jejich prvotní jazyk snad tvořily jenom nadávky.

čučenka
14. 01. 2010
Dát tip
Nestává, asi už s tím budu končit, protože ty příběhy jsou tak neveselé, že tam prostě nemůžu použít svůj obyklý nadhled. Ale tohle mě tak zaujalo, že jsem to musela napsat. O tomhle pánovi se totiž toho ví tak strašně málo, že většina toho, co jsem napsala, je vlastně fabulace. Vžívala jsem se do něho za pomoci astrologie a numerologie (s tou mi pomohla Vikivika). Nikdo ve skutečnosti neví, proč je matka vysadila v Brumově, kde byli ti dva vlastně vychováni, kam se poděli.. stopy mizejí. Volala jsem do Študlova, kde měli vyrůstat, ale na matrice není žádný záznam, napsala jsem i do Piškorevci, jestli nenajdu nějakou stopu, ale ani tam, na župnim uredi není vůbec nic. To se pak blbě pátrá :-)

nebo Kosmoděmjanská? :o)

Báječné. To je námět na celý román. Být naživu profesor Jirásek, tak by po tom jistě skočil. Oproti dědečkovi Jejdavildy vedl F.L.Věk nudný a nezajímavý život. ((-: Stává se z tebe rodinná kronikářka? Aby ti potomci za čas nepřezdívali Dalimila Kosmasová.

***

Bíša
13. 01. 2010
Dát tip
:+))

čučenka
13. 01. 2010
Dát tip
Jo, jako život..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru