Jesus Christ Superstar

Za zvuků gongu, někdo otáčel reostatem a světla v sále kina ubývalo, až zmizelo docela. Byla tma jako v noci. Bledým přísvitem filmového plátna ozářené tváře učitelek, jež slídivými zraky sledovaly jako dozorkyně v lágru děti, které tam nahnaly a jež seděly v rovnoběžných řadách. Jako při nástupu na apelplacu. Srovnané v pruzích jako na vězeňském mundúru. Řvavá hudba týdeníku a dokola se točící stříbrná zeměkoule na plátně před námi. A pak, barevně vyvedené lži jakéhosi sovětského filmu, jež vstupovaly dětskýma očima dovnitř, aby tam již navždy zůstaly.
Díval jsem se nad sebe a vzduchem se vznášely i padaly dolů, malé částečky prachu, prosvětlené hrčící promítačkou. Svítila jakoby střílela kónický paprsek světla z úzké střílny tam nahoře. Bylo to krásné. Částečky prachu vytvářely měnivé obrazce. Anděly, sny, světy i celé galaxie a stará sklapovací sedadla praskala i třískala, když někdo vstal a byl cítit vybledlý plyš. Občas se světlem mihl do vzduchu vyhozený papír a hořel jako meteor. Pak světla baterek odhalujících dětské nepřístojnosti jako svého času světlomety nad ostnatým drátem, pátrající po uprchlících. Políčky za dveřmi. Červené tváře navrátilců v nichž byly otištěny učitelčiny bílé prsty jako na malbách pravěkých lovců a poté dětské ticho.
Na konci náhle rozsvícené řezavé světlo a skřípot opony zahalující plátno, jako na konci pohřbu v krematoriu při zavírání dvířek. Když jsme potom vycházeli z kina ven, byl Mirek nějaký zamlklý. Bylo zřejmé, že v jeho mysli se usídlila jakási myšlenka, která ho ovládala. Otočil se ke mně a s očima jakoby pokrytýma roztaveným sklem mi řekl, „Chtěl bych žít v Sovětském svazu.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl jsem nemrtvé. Učitelky se šílenstvím v očích. Děti, jejichž duše si právě vzala bestie. A oni si toho nikdy nevšimli. Jen maso, kosti a prázdnota. Neřekl jsem nic. Otočil jsem se a oni odešli. Ulicemi s rudými hvězdami ve výlohách a nepřipadalo jim to podivné.
Začínalo jemně pršet. Právě rozbourávané staré krásné německé domy, byly cítit obnaženými cihlami i intimnostmi uvnitř pokojů, jimž chyběly stěny. Na té jedné ze zbylých, byl malířským válečkem obtisknut vzor. Listy s barvami podzimu na světlém podkladu. Temná linka, jako podle pravítka u stropu. Snad hladina času. Nebo nit Ariadnina. Jež vede z toho všeho ven. A na stěně, přes celou stěnu, byl nápis.
Jesus Christ Superstar
Městští holubi s křídly nasáklými deštěm, posedávali na okrajích všeho. Těžká mračna se začala tisknout až k zemi. Ustal vítr a voda stékala mřížemi kamsi pod zem.
Byl zrovna konec mého dětství. „Jesus Christ. Superstar. Do you think you're what they say you are?“ A kdo jsem potom já?