Tři dny

Musela jsem si půjčit auto. Chtěla jsem jet vlakem, ale nechtělo se mi čekat tři hodiny.Můj čas má svoji cenu. Otec to nepochopí. Málokdy rozuměl mému přístupu k penězům. Já zase málokdy rozuměla jemu. Je půl šesté, a zhruba v půl osmé se začne stmívat. Auto mi nadskakuje, dálnici stále nikdo nevyasfaltoval a betonové bloky mi připadají jako chmurná připomínka mého dětství. Beton a železné trubky, hřiště a prolézačky. Písek počůraný od psů a smrad v domě. Klíče na krku a kolena od krve.

Je zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na tohle auto. Nemám ráda řízení. Když mi bylo šestnáct, prohlašovala jsem, že se aut bojím, a že řídit nechci. Prohlašoval jsem hodně věcí, když mi bylo šestnáct, a do dnes se skoro stejně jako tehdy štítím zodpovědnosti, která je příliš velká. A reálná. Raději nechám řídit někoho, kdo tomu víc rozumí.

Když mi bylo šestnáct, učinila jsem i pár dobrých rozhodnutí. Třeba to, že jednou si budu moci dovolit, co budu chtít, svou vlastní zásluhou. Nechtěla jsem být ničí žena.

Cítím se ospale, a tak se zastavím na benzínce, pro kávu. Bezmyšlenkovitě řeknu: „un espresso“ a pak poslouchám zoufalou angličtinu uhrovitého chudáka v příliš volné firemní košili, který se mi snaží vysvětlit, kolik mám zaplatit, i když částka zeleně bliká. Jen z domýšlivosti ho ponechám v domnění, že neumím česky. Za to mu dám alespoň slušné spropitné. Kouká na mně, jako by na to nebyl zvyklý. Nabízený cukr odmítám a vracím.  Rozhlédnu se po prázdné benzínce, a rozhodnu se koupit čokoládu. Dětem. Všude jsou nějaké děti a je podivné je nijak nepodarovat. Moje děti čokoládu nejí. A co. Káva je zbytečně velká a málo silná, ale co se dá dělat. Stejně už  jsem jednu měla, v letadle. Jenom dvě kávy denně, další rozhodnutí z šestnáctiletého období.

Sedám si do auta a málem si poliju koleno. Stále stejná. Jiné boty, jiné šaty, jiný účes, jiný make-up, ale pořád jsem úplně stejná. Poněkud nepřesná, a místy roztržitá. Nastartuji, a zkusím pustit rádio. Chvíli trvá, než naskočí, ale z toho, co hraje, mně okamžitě začne bolet hlava, takže ho vypnu. Budu muset dojet potichu. Míjím cedule s reklamami a překvapuje mně, jak se za ta léta téměř nezměnily.Je mi zima,  nepočítala jsem s tím, že bude tak chladno a tak zapínám topení. Dálnice ubíhá, a už se skoro blížím ke světelným bodům města. Jenom se proboha ještě trefit na obchvat.

Projíždím kolem prvních domů, nákupních středisek a hotelu. Vlastně ještě nevím, kde budu dneska v noci spát. Obarvené paneláky jako pastelové kvádry trčí do nebe. Vůbec nic se nezměnilo. Vůbec nic. Zabočím na křižovatce, a pak si vzpomenu, že jsme se domluvili na půl deváté, a mně se podařilo dojet v osm. Pojedu do města. Alespoň se podívat. Ve městě zaparkuji vedle hotelu, a zamířím do centra. Projít se po náměstí, a načerpat atmosféru. Tak nějak se to přece říká

. Obejdu náměstí, a začne mi být zima. Vejdu do kavárny. Objednávám si čaj, a když stojím u baru, protože spěchám, někoho si všimnu, nebo si spíš někdo všimne mně.

„Je ti zima?“ zeptá se, a když se otočím, málem se složím na zem. Je to on, nebo to, co z něj zbylo.(Nebudu předstírat, že jsem si neidealizovala první lásku) "Je ti něco?“ zeptá se mně, tak trochu bezvýrazně, a když lehce bezkrevně odvětím „Ne, jen jsem trochu unavená.“, usměje se na mně (každou noc, půl roku a dvě kila do krve rozkousaných nehtů) a zeptá se „A jak se jinak máš?“ (Div že nevyhrknu Děkuji poníženě skvěle, skvěle, skvěle) „Dobře. Přijela jsem na návštěvu za otcem, jenom na skok.“ Nonšalantně si odhrábnu vlasy, a málem srazím čaj postavený na pult. Ach bože, je mi zase šestnáct, zase jsem beznadějná, přechytralá, zoufalá, zmatená, ztracená a hlavně… „A tobě?“ „Upřímně řečeno, nic moc. Před rokem jsme se rozešli, teď se rok rozvádíme a..“

Zničehonic se mi do hlavy vetře zoufalá myšlenka, že touhle dobou mám být někde jinde. Otec čeká. „Promiň,ale musím běžet.“ „Na jak dlouho tu jsi? Co kdybychom třeba někam zašli?“ podává mi vizitku, poněkud nevkusné barvy, slušný papír a písmo bez patky, „zavolej, prosím…“ Rozběhnu se tak rychle, že to moje lodičky sotva stačí. Málem se přizabiju o dveře kavárny, doběhnu k autu a rozjedu se co nejrychleji to jde. Za deset minut jsem u otce. Vyběhnu po stále stejně žlučovitě hlenovitě zeleně vymalované chodbě po schodech do prvního patra. Vítá mně s poněkud úsměvem, nevěřil, že to stihnu. Zve mně dál, a nabízí mi chlebíčky, stejné jako kdysi, i když čerstvější. S díky odmítám a sedám si na pohovku

. „Jak se ti daří, tati? Už je to lepší, co tě pustili z nemocnice?“ Tváří se unaveně, a připadá mi, že od léta, kdy jsem ho viděla naposledy, šíleně zestárl. Můj tatínek, táta, ten kdo mě naučil číst a kdo mi půjčoval knížky, ten komu jsem kradla z knihovny Lolitu a Elfriede Jelinekovou. Je z něj starý, zvláštní chlap, kterého neznám, a s kterým najednou nevím, o čem mluvit.

„Mám se dobře, dneska přišli na návštěvu kluci, i s děckama… Říkali, že se ještě staví, jestli přijedeš…“ Přijdou, to vím zcela určitě. Nenechávají tátu samotného, nejsou tak sobečtí jako já, neodjeli pryč… Mají mně rádi, a já je,  ale nikdy se nemůžeme zbavit tiché výčitky, která visí ve vzduchu, že oni tu byli a já ne. Utekla jsem, když už jsem sama nemohla, a nepřiběhla jsem zpátky, když zase nemohl táta.

Najednou se začínám dusit, a tak poprosím o sklenici vody. Táty mi ji napouští z kohoutku a když ho dovře, slyším jak voda kape a pomalu se rozpleskává o dno dřezu. Chutná jinak, než voda z lahve, tak nějak křídovitěji. Sedíme spolu, předstíráme společenskou konverzaci, a za půl hodiny dorazí kluci. Jsou unavení, a je to na nich vidět. Ptají se mně, na jak dlouho jsem přijela a když odpovím že jenom na tři dny, zatváří se otráveně. Jenom tak lehce, ale abych to viděla. Najednou jich mám dost, až po krk, i když jim rozumím, nehodlám to akceptovat. Táta měl infarkt, oni se  něj starají, já jsem svině, role jsou rozděleny, ale já se tohohle pseudodramatu odmítám účastnit. Řeknu, že jsem unavená po cestě, vydám jim čokoládu pro děti a odjedu do hotelu. Vím, že táta měl vedle přichystanou matraci a peřinu, ale asi bych se udávila, nemůžu zůstat v tomhle bytě a s nimi  třemi v jednom pokoji.

Na recepci si objednám dvojlůžkový pokoj, bez snídaně. V hotelovém pokoji sedím na posteli, a z nudy se přehrabuju v kabelce. Vypadne vizitka, a já se rozhodnu, že se potřebuju rozveselit. Tak trochu jako když mi bylo šestnáct.

Potkáme se u orloje.Přicházím o pět minut později, ale jemu to nevadí, alespoň to tvrdí a já nemám důvod mu nevěřit. „Vypadáš jinak.“ „Ty jsi se taky dost změnil,málem bych tě nepoznala.“ Jenže v pětatřiceti už člověk nevypadá tak dobře s bradkou jako v devatenácti, nemůže mít pohled upřený někam za obzor, když musí živit rodinu, a palestina se k obleku nehodí. Ke kostýmku taky ne, mimochodem.

Zamíříme na víno, objednám a on na mě lehce vykulí oči. „Ty se vyznáš ve víně?To jsem nevěděl…“ Neví, že žiju ve Francii, dojde mi a najednou mi celá situace připadá lehce komická. Přejdeme to, a povídáme si dál, u první láhve vína o dětech, u druhé láhve vína o penězích a u třetí… U třetí mi začnou padat oči a usoudím, že bych měla jít spát.

Doprovodí mně až k hotelu, a pak se mě zeptá na jak dlouho tady jsem. „Tři dny“ řeknu, on se znova usměje(rty rozkousané do krve, okousané vlasy a kůl v břiše) a řekne „takže zítra“ jakoby to ani nebyla otázka, a odejde. Jsou tři hodiny ráno, ležím na posteli a myslím na něj. Zítra budu vyčerpaná, jenže nemůžu usnout. Jsem vdaná. Miluji svého muže. Miluji naše děti. Vzali jsme se z lásky. Žijeme spolu už pět let, a to je dlouhá doba. Ale nemilovala jsem ho hned od okamžiku, kdy jsem ho viděla poprvé. Nikoho předtím, ani nikoho potom. Nikoho jiného.

Ráno mně vzbudí budík, zapomněla jsem ho vypnout, jako vždycky. Zprávy žádné, vydala jsem přísný zákaz obtěžování s tím, že tenhle čas chci věnovat jenom své rodině. Vydám se nakoupit, a když zazvoním u otce, děkuje mi jako bych mu snesla modré z nebe. Nasnídáme se společně, potom si vyjdeme na procházku a pak se rozhodneme zajít si na oběd. Při placení trvám na tom, že platím já, táta se mně snaží přesvědčit, ale nechci, aby za mně utrácel. Odpoledne se potkáme v parku s bratry a jejich dětmi. Dva chlapci s holčičkou, krásní a milí po mých krásných a milých sourozencích, děkují mi za čokoládu, a zase si běží hrát, hřiště je opravené, ale písek čpí pořád stejně a skluzavky jsou prodřené a zasazené do betonu. Kdesi křičí dítě, které spadlo z houpačky. Táta se cítí unavený, a tak jdeme domů.

Na večeři má pozvanou návštěvu, kterou neznám, a tak se raději omluvím. O půl hodiny později sedíme nad mísou špaget s parmezánem v restauraci v podloubí, a mluvíme. Měli jsme si toho od začátku tolik co říct. Od chvíle, kdy jsme spolu poprvé mluvili. Názory, vkus, naděje, všecko jsme měli tak nějak podobné. To on mě přesvědčil, že jsem krásná. Když mu to říkám, směje se a prohlašuje, že toho jsem si musela všimnout už předtím. Že jsem to musela slyšet. Jistěže jsem to slyšela. Ale od nikoho jsem to neslyšela upřímně, nikdo se mi u toho nedíval do očí. Jemu jsem to uvěřila poprvé. A pak už jsem si na zvykla slyšet to. Najednou jsem tomu rozuměla. Podívám se mu upřeně do očí, a zjistím, že je má pořád stejné, jakoby za oparem a za světem, tak krásně jinde a jiné… Mluvíme a pijeme. Najednou cítím tíhu vína v hlavě, ale ještě se mi nechce jít spát.

„Víš, že kdybys mi tehdy řekl, že bych s tebou šla kamkoli?“ zeptám se ho, aniž bych nějak zvlášť uvažovala. „Vím, ale nechtěl jsem… nemohl jsem… nešlo to tak udělat. Jestli někdy něco v mým životě mělo blbý načasování, tak to bylo tohle.“ A najednou mu věřím daleko víc. Nejenom tomu klukovi, který mně kdysi nevyužil i když mohl, ale i jeho starší podobě, která tu sedí naproti mně, a paradoxně má daleko míň závazků než ten kluk.

Začnou mi slzet oči, a tak se raději omluvím, a odběhnu na záchod, kde na sebe koukám do zrcadla, jako za svých šestnáctiletých nocí, kdy jsem se snažila zapít, že mně nemá rád. A teď budu nejspíš ze všech sil držet na uzdě chuť zapíjet, že mně má rád. Život je někdy úděsně zvláštní. Otřu si oči, znovu si je namaluju, přepudruju si nos a vrátím se ke stolu. Všimnu si, že má skleničku znova plnou a že má přede mnou tak o půl lahve náskok.

„Když jsi se mně ptala, co po tobě chci, věděl jsem to přesně. Myslel  jsem na tebe celých těch šestnáct let, co jsem tě neviděl. Myslel jsem na to, co by se stalo kdybych nebyl nadrženej pubertální pitomec. Proč si tehdy odjela?“ „Nemohla jsem to vydržet. Nejenom tebe, ale ani tátu, mámu, rvalo mně to na tři kusy a já se potřebovala soustředit, nebo se alespoň udržet v celku.“

Rozumí mi. Vím to, vidím mu to v očích. Ten kluk, který si kdysi vzal holku, co jí bylo devatenáct a měla s ním dítě, co mně nikdy nepolíbil, co s ní vydržel šestnáct let a mně šestnáct let neviděl, se zničehonic nakloní přes stůl. Nakloní se tak, aby nebylo pochyby o tom, co chce a co se děje, jenže já nechci. A ani nemůžu, nejde to. Sedím jako přikovaná, a pak si najednou sedne a já se zvednu a trochu jako oživlá mrtvola odcházím, když se zezadu zničehonic ozve „zítra“ a já hlesnu „ráda“.

V hotelovém pokoji si otevřu minibar, popadnu flašku vodky a klopím ji do sebe tak dlouho, dokud sebou nepraštím o zem.  Pak usnu, jako bych se nikdy neměla probudit. 

Ráno mám kocovinu, a tak si nechám poslat černou kávu. Vždycky černou, bez mléka a bez cukru, není třeba ředit ani sladit. Hlava mi třeští a tak k žádosti o kávu přidám žádost o aspirin.

Z vodky jsem se poprvé opila, když mi bylo patnáct. Z vodky s jablečnou příchutí, abych byla přesná. Stála osmdesát korun za půl litru. Zvracela jsem tehdy do záchodu se stejných plastikovým prkýnkem jako jsme měli doma a opírala jsem se o stejný umakart. Pak jsem si řekla, že už nikdy nechci tolik pít. Ale pila jsem, a mockrát. Díkybohu se vždycky našel někdo, kdo mi držel vlasy.

Pomalu vstávám k postele, přesouvám se do koupelny a hltavě piju vodu z kohoutku. Když mi bylo šestnáct, říkali jsme tomu mít sušáka. Ozve se zaklepání a já od pokojové služby přebírám černou kávu, aspirin a vodu a za pohrdlivý úsměv strhávám polovinu původně zamýšleného spropitného.

Volám mámě, zapomněla jsem jí říct, že budu ve městě, je nadšená a chce zajít na snídani. Tátovi se omluvím, obleču si kostým,nasadím černé brýle  a vyrazím. Máma na rozdíl od táty mládne. Možná až moc. Je tak vitální a aktivní, až se mi z ní točí má zmožená hlava. Proštěbetáme spolu dvě hodiny, a pak odejdu k tátovi na oběd.

Když dorazím, zjistím, že oběd musím uvařit já, protože tátovi je zle. Najednou lituju snídaně s mámou.  Tvrdí, že už to má pod kontrolou, ale ráno byl u lékaře. Prohledám lednici,objevím špenát, mrkev a vajíčka a pokusím se o špenátové noky. Nedá se říct, že by se mi povedly, ale jíst se dají. Otec je krájí na šíleně drobná sousta a já si najednou všimnu toho,že kromě obličeje mu tak nějak zvetšelo i tělo, že strašně zhubnul.  Ptám se ho na to a on mi tvrdí, že má jen málokdy hlad.

Je mi do breku, jak se o něj bojím, ale nemůžu tady zůstat, mám práci a děti, a tak se omlouvám a on mi říká že to nevadí,že je rád že jsem přijela a že se nemám omlouvat, a já v ten okamžik cítím takovu vinu, jako už dlouho ne. Jsem sobecká, egoistická, ale najednou i strašně bezmocná a slabá. Držím se, abych nebrečela, a po obědě tátu přesvědčím, aby si šel lehnout, a jedu do hotelu s touhou udělat to samé, jenom se prvně projdu po parku, jako kdysi a zhoupnu se na houpačce, nehledě na vyděšené pohledy matek a dětí

. Když přijdu do hotelu, stojí před dveřmi mého pokoje on, v ruce má kytici růží, zničehonic mně políbí a říká nemluv a buď prosím tě chvilku šťastná, a já se pokusím o totéž. A já vím že mi lže a že pak už asi šťastná být nezvládnu ale jsem slabá tak slabá zas je mi šestnáct a nemůžu si pomoct.

 A tak jdeme dál, a když se ráno vzbudíme, sedám si do vypůjčeného auta a říkám mu už mi nikdy nikdy nikdy nevolej a když se uvidíme na ulici tak na mě nemluv, nechci tě milovat ani nemůžu, nesmím. Objevil si se ve špatnou dobu, špatný čas na špatným místě, a já jsem hloupá a šíleně slabá, tohle se nikdy stát nemělo a taky se to nikdy nestalo.A pak ho naposledy políbím a odjedu.

V autě vzpomínám na svoje další šestnáctileté rozhodnutí. Už ho nikdy nevidět, nikdy nepotkat a hlavně se s ním proboha nijak nezaplíst, nechat mu jeho život a pořídit si svůj. Tohle rozhodnutí ode dneška musím začít poctivě dodržovat.  Za hodinu už mi pod autem zase drkotají panely a já nedokážu vidět přes slzy. Ale když je utřu, už si zase připadám alespoň částečně dospělá.