Pro všechny špatný důvody

Chytil mě kolaps. Zase.

Padl sem na kolena, brečel, řval, nadával a mlátil rukama do země. Nadával jsem Bohu a ptal se ho, proč mi tohle kurva dělá a jestli toho snad chci tolik. Jednu zkurvenou věc, jednu jedinou, nic víc. Ale on ten hajzl neposlouchal. Nikdy neposlouchá a jestli snad ano, tak se určitě jenom směje mojí hlouposti a slabosti. Zmrd jeden.

Tyhle kolize a kolapsy netrvají moc dlouho, vždycky tak nanejvýš hodinu. Pak se dech zpomalí, tep zklidní a slzy zaschnou. Aspoň na chvíli. Je víc druhů kolapsů, jestli se to tak dá říct. Jsou chvíle, kdy jste nasraní a agresivní a chcete někoho zabít. Nenávidíte celý svět a je vám všechno jedno. Jindy zase místo agrese přijde jen hluboké zoufalství a beznaděj. To je snad ještě mnohem horší, protože je tu reálná šance, že si v tomhle stavu něco uděláte. Je lepší ublížit někomu jinýmu než sobě. Řídím se tím.

Pokud zvolíte tuhle variantu, tak rána bývaj těžký. Občas se vzbudíte a zjístíte, že máte pod okem monokl, pohlou nosní přepážku a chybí vám kus zubu. Jindy vám zase na podlaze spí sjetej kamarád a vy nevidíte na jedno oko, protože jste do něj prostě chytli zánět a vůbec netušíte jak a kde; máte totiž samozřejmě totální okno. Stává se. Noční pijatiky jsou těžký a tvrdý, ale aspoň se aspoň na chvíli uvolníte. Protože není lepšího pocitu než někomu pořádně vrazit a vidět jak z něj teče krev. Není lepšího pocitu než aspoň na malou chvilku tu bolest předat dál.

Neříkám, že drogy, alkohol a rvačky jsou řešení. Nejsou. Uchylujou se k nim jenom ti slabí a ubozí. Jsem slabej a ubohej. Ale taky pěkně nasranej, zoufalej a bez cíle. Ztratíte cíl a je s vámi konec. Ztratíte motivaci a můžete se jít rovnou zastřelit. Zkuste si dlouhé měsíce, den za dnem, procházet pomalou a mučivou depresí, zkuste se ráno vzbudit a vědět, že dnešek zase nebude lepší než včerejšek, že vás to zase čeká, zase a znova, až k zešílení. Co pak může asi následovat? Prášky. Hypnotika. Analgetika. Cokoliv.

Nejdřív si dáte postupně celý jedno plato Ataralginů během hodiny a půl, protože jste se na letáku dočetli, že zmírňuje pocity úzkosti a depresí a zlepšuje soustředění. A ono to i docela funguje. Za chvíli dostanete zvláštní pocit vzadu v hlavě a cítíte se lépe. Ale moc velkej zázrak to není a ten dojezd ... bolí vás břicho jak kurva. Dojde vám, že to není ono, možná tak nouzovka. Pak prohrabete lékárničku a najdete Diazepam. Co na tom, že už dva roky prošlej. Sypete prášky do dlaní a polykáte a ... ou je to paráda. Je vám líp. Je to nářez. Je to odpal. Je to super. Berete to, kdykoliv na vás ty stavy přijdou a tenhle malej hypnotickej kouzelník je vždycky hned odvane pryč. Jenže máte toho málo. Za chvilku diazepam dojde. A kde vzít další? Je to na předpis. Doktor vám to nedá, protože s vaším zfetovaným ksichtem by vám nenapsal snad ani hroznovej cukr. Nastává čas, kdy začnete hodně navštěvovat příbuzný. Tyhlety návštěvy mají jeden jedinej účel – v nestřeženým okamžiku najít lékárničku a trošku ji prohrabat. Většinou máte smůlu a najdete leda hovno. Možná tak paralen. Nasrat na paralen. Dostáváte absťáky, do toho zase ty deprese, nemůžete nic dělat, nic si vzít, Ataralgin vám už teď připadá jen jako neškodný lentilky. Máte pocit, že se musíte zbláznit, zabít, umřít že to nejde vydržet. Psycho.

No a pak jednou večer zase sedíte v hospodě. Máte nepříjemnej absťák a ten chlap na vás pořád kouká, pořád na vás čumí a pozoruje. Znervózňuje vás to, ale čumíte taky. No a pak se ten maník nakloní k frajerovi co sedí s ním, něco mu řekne a začnou se smát. Nasere vás to, protože víte, že se smějou vám, i když mají hovno důvod. To je moc. Je vám jedno, že je o dvacet let starší než vy, zvedáte se a jdete k němu; cestou říkáte něco o zkurvenejch starejch čurácích. Začíná to být všechno trošku rozmazaný ...

Blackout.

Najednou si uvědomíte, že jste před hospodou, chlap leží na zemi a vy ho šlágrujete pěstí do ksichtu. Všude je krev, chlápek je zkroucenej a už si jen chrání hlavu, ani se nebrání, ale vy ho pořád tlučete jak o život. Pak vám někdo skočí na záda a odtáhne vás od něj. Srdce vám tluče jako o život, adrenalin vám pulzuje v krvi a jste úplně mimo. Úplně mimo, ale totálně v nebi. Pak uvidíte ty znechucený ksichty kolem a slyšíte slova jako maniak, feťák a psychopat, slyšíte jak někdo chce volat sanitku a policajty. Radši seberete svoje věci a hodně rychle změníte lokál.

Blackout.

Za nějakej čas si stoupnete před zrcadlo a podíváte se na sebe. Podíváte se, co to s váma dělá. Chlastáte, kouříte, nespíte, málo jíte, protože nemáte chuť, další prášky jste samozřejmě nesehnali, takže aspoň hulíte trávu, čucháte poppers a další sračky, deprese vás pořád drtí a čím dál víc jste v prdeli, i když jste si mysleli, že víc už to snad nejde. Ale vždycky to jde. Ztratili jste skoro deset kilo váhy a váš ksicht je trošku otlučenější než bejval. Díváte se jak jste dopadli a je vám z toho smutno. A nejvíc vás sere, že stačilo tak málo a mohlo bý všechno jinak. Je paradox, že vteřiny a minuty rozhodují o měsících a letech vašeho života. Pár minut šílenství a zkratu vám otevře dlouhodobou cestu do Pekla ze které není cesty zpět. Zničíte sami sebe, svou osobnost a život a přitom kvůli ničemu. Ptáte se proč to tak je a čím jste si to zasloužili, ale odpověď nikdy nedostanete. Snad si to nezasloužíte. Jediný, co víte, že pokud jde náhodou o ženský, jsme všichni slaboši. Všechny ženský jsou bláznivý, vědí jak nás zničit. A tahle holka ničí tebe. Jinak to není a nebude. A právě proto je to všechno tak v prdeli. Právě proto dělám všechno co dělám, právě proto se takhle zabíjím, právě proto sem začal shánět meskalin. Jsme vážně slabí a ubozí.

A jak to všechno skončí? To nevím. Možná umřu, možná umře ona, možná umřou všichni a možná neumře nikdo. Je asi lepší nevědět. Nějak bylo, nějak bude. Ale než se tohle všechno vyřeší, než deprese odejdou, nebo než si snad proženu kulku hlavou a všechno ukončím, jediná jistá věc je že ...

Chytil mě kolaps. Zase.