Možná je více živých planet

 Možná je v kosmu více Zemí,
kde mnoho semen pojme prach,
kde ovšem jedno mezi všemi
vyklíčí, třeba v temnotách…

 Možná, že víc je žírných klínů,
možná i tolik, kolik hvězd,
tušení vypiš do run stínů,
každý se může někdy plést…

 Na křídlech děr, v nichž z hmoty duše
přetaví se jak z rudy kov,
čas vidí slepě, slyší hluše
výbuchy statných supernov…

 Vše je jen tokem částic, proudů,
co zdánlivě snad mají tvar,
zdání je ortelem všech soudů,
jít svojí cestou je vždy dar…

 Snad tu byl kdysi jeden člověk,
který sám létal, chodil, plul,
až, když se množil, ztrácel nově
tu rajskou moc, snad čtvrt, snad půl
všeho, co měl, se náhle vzdával,
dělil se – částí víc a víc
do sebe méně zapadává,
jedna tvář tisíce má skic…

 Možná je více živých planet,
anebo stále stejná Zem
si v různých časech různě plane,
tak jako Golem, když má šém…

 Vesmírná loď, již neuvidíš,
v paprscích promění se v zář,
roboty zase robot řídí,
pídíš se, hledáš adresář
prvních, těch dlouhověkých lidí,
zkrátka věř, člověk není stroj,
možná že hledáš, možná třídíš,
co je, co není marný boj…

  V Chetitech láva Marsu kvasí,
Lot poznal jádro, jeho smršť,
na stroji člověk cizopasí,
ten lidsky zvolá – „teď se drž…“

 Možná je více živých planet,
vždy někdo z nich zde nechá kód
k zámkům, jež člověk nepřestane
dobývat z ohně, z větru, z vod…