Věděl,co říká, když říkal - Nechtěj!

První, druhý, třetí.

Jdou tam vedle sebe jako páni světa. Mají pocit, že právě oni nad všemi vyzráli a s rukama v kapsách můžou kráčet vstříc budoucnosti. Kdoví, jak dopadnou. Kdoví, jak všichni dopadneme.

Kdoví …

Nechce se jí domů. Ale vůbec. Na co bylo celé to letní utíkání od povinností, když teď zase poslušně nakráčí do svého pokoje, špinavé věci odhodí do prádla, dá si pořádnou sprchu a zasedne s rodinou k večeři? Celé to byla jedna velká prázdninová iluze.

Ale krásná, usměje se. Lehce nahne hlavu, aby pohlédla na kamarádku a věrnou společnici na toulkách, jak se zavřenýma očima lačně natahuje obličej srpnovým slunečním paprskům.

„ Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ broukne směrem k ní.

„ Co? S kým jako?“ odpoví tak napůl úst.

„ No s nima přece,“ pohodí hlavou k vzdalujícím se siluetám.

„ Jo to holka těžko říct,“ pokrčí rameny a vzápětí s potutelným úsměvem dodá –

„ Ale noc to byla parádní.“ 

„Jo. To jo.“

Potkaly je v hospodě.

Po několika hodinách strávených na nohách si přály jen jedno – najít nocleh, osprchovat se a spát. Místo toho našly jen starý pajzl, který měl své nejlepší léta dávno za sebou a jediné, co stálo za zastavení, byla nádherná košatá lípa,chránící svým stínem před úmorným vedrem návštěvníky venkovní zahrádky.

Neodolaly a usedly k jednomu ze stolů. Poručily si dvě malé piva a radily se, co dál, když zpoza rohu jako střela vyběhl statný německý ovčák a za ním se smíchem tři postavy.

„ Hele, koukej,“ strčí do ní Eva loktem.

„ Hmm?“ otočí se Anna a náhle hledí do těch nejmodřejších očí, jaké jenom kdy mohla spatřit. Neznámý s omluvným úsměvem drží za obojek psa, který si viditelně oblíbil vůně a pachy jejich batohů, pohozených opodál.

„ Promiňte mu tu troufalost, dámy. Je kapku nevychovaný, chlupáč jeden,“

Zasmějou se. Anna pořád mírně omráčená tou modří, Eva vyloženě pobavená.

„ Hlavně, že jeho páníček pobral té vychovanosti dostatek,“ směje se.

„ No to jo, ten jí má plné kapsy,“ modrooký dostane přátelskou herdu do zad od dalšího z nich. Ten potom dodá –

„ Můžeme si přisednout?“ a aniž by čekal na souhlas, uvelebí se vedle nich.

Pes se suverénně uloží k jejich nohám a ony se pouští do hry  Poznávej.

Když čas postoupí a čárek na jejich účtu stále přibývá, navrhne Filip, ten modrooký, změnu lokálu.

„ A kde tady prosím tě v té díře najdeš další hospodu? Tahle je jediná, široko daleko. Věř mi, dneska jsme to celý den poctivě na vlastní nohy zjišťovaly“ směje se Anna.

„ Nech se překvapit,“ mrkne.

„ To je výzva, Aničko, jde se!“ výskne Eva a zběsile mává na hospodskou, že by ráda zaplatila.

A tak se šlo.

Potemnělou vesnicí, s hlavami kdesi v oblacích, mladí lidi, náhodou svedení dohromady.

Anna vdechovala tu vůni letního podvečera, opékaných špekáčků kdesi z blízké zahrady … a ještě něčeho. Svobody.

Aniž by si to uvědomila, už pěkných pár chvil jde spolu s Filipem několik metrů za ostatními.  Opilá nádherným tichem, které protne až jeho hlas.

„ Na co myslíš?“ ptá se.

„ Tak různě.“

Nechce odpovídat. Možná ze strachu, že by se jí vysmál. Ale on je neodbytný.

„ Ne vážně. Na co?“ zachytí zboku jeho pohled a uvolněně se usměje.

„ Na lehkost, s jakou teď, navzdory těm ušlým kilometrům a únavě jdu. Je to divná lehkost. Je to odproštění od starostí, civilizace. Od lidí.“

Mlčí. Jenom se usmívá. Nějak jim to ticho prostě stačí.

Jdou spolu, bok po boku, až k cíli.

„ Panebože, to je … doprdele ale krása! “ třeští Eva údivem oči a dává důraz na každé slovo zvlášť. Její paže ovine kamarádčina ramena a ony vychutnávají tu chvilku naprostého ohromení. Obě ví, jak se ta druhá cítí.

Zavedli je až na úplný vrchol kopce, který ční vysoko nad okolím. Není na něm nic než tráva a kdesi v dálce za  nima začíná les. A pod nima? Všude kolem nich? Usínající příroda, obalená ve smetanové mlze, padající na údolí.

Pohádka.

Kluci z batohů vybalí víno a další lahve.

„ Líbí?“ dožaduje se jeden z nich kladných reakcí.

„ Moc,“ vydechnou jenom. Obzvlášť Anna nemá v tuhle chvíli slova navíc. Vůbec nějak celý večer nepovažuje za nutné mluvit.

A tak plavou na vlnách uvolnění, plavou vstříc tmě a noci. Ale ještě něčemu dalšímu …

„ Chci to, stejně jako ty,“ pousměje se nad mírným tlakem na její podbřišek.

„Nechceš. Ani já,“ odtáhne se od Annina krku, který až do teď posypával polibky.

Nechápe tu změnu. Uráží ji, obtěžuje. Celou noc měla pocit, že oni dva směřují k tomu jedinému. A teď, když o samotě sledujou, jak den pomalu vraždí noc a slunce se dere nahoru, považuje to celé za jasnou věc. Chce, tak co to říká?! Sakra. Chce ty vykrojené rty, výrazně vystouplé lícní kosti, pevné ruce plné žil. Chce jeho tělo.

„ Chci.“ Zašeptá a přitiskne se ještě blíž.

„ Ale ty nemůžeš chtít!“ vykřikne náhle a rázem je na nohách. Odejde opodál. Ona nechce přijít o to lidské teplo, nechce přijít o jeho zrychlený dech. V poslední snaze jde pomalu za ním a zezadu ho obejme.

„ Tak mě aspoň drž. A mlč, to nám jde.“

V tu chvíli se prudce otočí a jeho rty jsou opravdu její a jeho ruce se jí dotýkají a jeho tělo a její tělo splývají v jedno …

„ Co jsi nám dceruško přivezla z cest?“ hlaholí táta a vítá Annu z jeho oblíbeného místa v zahradním křesílku.

„ Sama sebe, to vám nestačí? Nevděčníci,“ směje se.

Láduje pračku špinavým oblečením, prohrabává se batohem, který se na měsíc stal jejím domovem a vzpomíná. S úsměvem na rtech.

Tehdy ještě nevěděla, že kromě úsměvu a hromady špinavých věcí si přivezla i něco dalšího.

Filip tehdy dobře věděl, proč ji od sebe odhání.

Dobře věděl, že jedinou nocí jí zřejmě navždycky změní život.

Jde bílou nemocniční chodbou a zdá se jí nekonečná. Sleduje dlaždice pod nohama, splývající v jednu velkou bílomodrou šmouhu a v popředí té šmouhy jí pořád dokola běhají ty tři osudné písmena –

H , I a V.

Pozitivní.