Pod křídly anděla

Um...bacha na to, je to slash. Dávám vám skvělou možnost se na mně pořádně vyřádit, protože fakt neumím psát a je to hovadina největší. Ale aspoň konečně uslyším nějakou pořádnou kritiku.

Seděl na mráčku a na oko bedlivě sledoval jemu svěřenou planetu. Ale v myšlenkách se toulal modrými planinami na poměrně vzdáleném vesmírném objektu velikosti Jupiteru, který měl na starosti jeho božský kolega.

  Anáris byl anděl jako každý jiný. Po většinou nevlastnil hmotné tělo a jediným jeho zaměstnáním bylo dohlížení na modrou planetu. Ale na rozdíl od ostatních andělů, kterých bylo pod rukou Velkých Pánů spousta, byl známy jako velký lajdák. Byl by jistě velmi schopný, ale jemu se nechtělo. Ospravedlňoval se tím, že ponechává Zemi vlastnímu osudu a jen dohlíží, aby případně mohl odvrátit hrozící katastrofu.
  Tím ale Velké Pány nepotěšil. Stvořili anděly proto, aby na planety skutečně dohlíželi a ne se jen tak kochali pohledem na ně.

  A tak jednoho dne, po sérii prudkých zemětřesení, kterým Anáris nezabránil, i když o nich věděl, jim došla trpělivost, což u andělů, notabene jejich stvořitelů, nebývá zrovna zvykem, se rozhodli tuhle situaci konečně začít nějak účinně řešit.

  Poletoval mezi mraky a začínal vážně uvažovat, že se ani na chvilku vtěsná do lidského těla. Sice to bylo zakázané, ale dohlížení na obyčejný lidský život byla ukrutná nuda. Navíc, on si nikdy se zákony nelámal hlavu. Chtělo by to ty smrtelníky trochu popostrčit, aby bylo víc srandy.

  Zrovna, když si vybíral svou dočasnou tělesnou schránku, přiletěl k němu božský posel.

  Povzdechl si. Tohle zase vypadá na kázání.

  ,,Anárisi,“ proneslo nepatrné zrnko prach vážně.

  Pomyslel si, že posílat posly v tak miniaturní podobě nebudí moc autority.

  Titěrný předmět pokračoval:,, Páni jsou hrubě nespokojeni s tvým chováním.“

  Jako by to bylo něco nového pomyslel si. Nasadil lítostivý pohled a vypnul své sluchové ústrojí před káravým hlasem. Zbystřel až když zaslechl stát smrtelníkem.

  ,,Cože?“ zatvářil se upřímně zděšeně.

  ,,Zkrátka a dobře, milý zlatý, tvé lhostejné chování k obyvatelů, téhle planety už naše Pány přestalo bavit. Rozhodli se tě potrestat. Za trest,“ jeho hlas nabyl děsivého tónu, ,, se z tebe na dobu dosud neurčitou stane obyčejný smrtelník, aby sis vyzkoušel život mezi nimi. Ve světě, na který nikdo nedohlíží!“

  ,,Ale,“ snažil se marně odporovat. Avšak to už cítil, jak padá dolů...

***

  Běžel temným parkem co nejdál od Felixova domu. Během pár minut se mu svět obrátit vzhůru nohama. S Felixem se budoucnosti nebál, ale teď...

  Saša byl pohledný chlapec, který nedávno oslavil své sedmnácté narozeniny, prvním rokem žákem místního gymnázia. Sirotek, kterého se ujala přítelkyně jeho zesnulé babičky. Ne že by ho tak milovala, naopak. Za těch pět let, co žil u své vlastní babičky, si ani jednou nepamatoval, že by k nim přišla. Po její smrti ale o chlapce projevila až nečekaný zájem. Ale spíš jí šlo o státní příspěvky, co na adoptované dítě dostávala.

  Nikdy se k němu nechovala pěkně a od té doby, co se dozvěděla, že Saša může oči nechat na jednom ze svých spolužáků, stalo se to ještě horším. Říkala, že jestli ho někdy s ním uvidí, nechá ho vykastrovat jako psa.

  Ale nepovedlo se jí ho zastrašit tak, jak chtěla. A když mu Felix tehdy nabídl, jestli by s ním nechtěl chodit, bez zaváhání souhlasil. Zprvu se snažil držet ho mino jeho ,,rodinný“ život, ale když ho babička zmlátila tak, že měl co dělat, aby vůbec chodil, všechno mu pověděl.

  A Felix mu slíbil, že už nedovolí, aby na něj ta babice sáhla. Saša samozřejmě věděl, že není možné, aby to dokázal, ale byl rád za tu morální podporu. Svěřil se mu tedy i s tím, že se bojí toho, co se stane, až dovrší plnoletosti. Státní příspěvky skončí a co dál? Nedělal si iluze, že by si ho babička, jak jí musel říkat, nechala u sebe.

  Felix mu na oplátky taky něco prozradil. Ale tahle novinky byla veselá. Příští měsíc se stěhoval do vlastního domu a nabídl Sašovi, že by ho pak k sobě vzal.

  Ale teď veškerá naděje pohasla. Už nějakou domu to mezi nimi skřípalo a teď se dost ošklivě pohádali. A Saša věděl, že tohle je konec. Definitivní.

  Zastavil se pod vysokým stromem a zoufale se svezl podél kleme do trávy. Jeho osmnácté narozeniny se nezastavitelně blížily a on nevěděl, co potom dělat. Jeho babička určitě nebude váhat a vyhodí ho s klidným srdcem na ulici. A on neměl kam jít. Neměl nic. A nikoho.

  Složil hlavu do dlaní. Vůbec nevěděl, co má teď dělat. A nechtěl o tom ani přemýšlet. Nechtěl teď myslet na nic.

  Zvetil se až k večeru, kdy mu začínala být zima. Bylo sice jaro, ale na noc se většinou pěkně ochladilo.

  Malátně se zvedl. Měl pocit, jako by ho veškerá síla opustila. Nejraději by se ani nevracel domů, ale věděl, že kdyby to udělal, stihl by ho za to krutý trest. Toho se stará paní nikdy nebála.

  Ploužil se k autobusové zastávce. Už se sešeřilo a než mu přijede autobus, bude neproniknutelná tma.

  Posadil se na trubkové zábradlí s oloupanou žlutou barvou. Pohledem každou chvilku vyhlížel autobus.

 

  Nastoupil do autobusu a sedl si až dozadu. Upřeně se zadíval na svou ruku. Byl to nezvyk mít trvalou lidskou schránku. Cítil se v tom těle strašně stísněně.

  Byl na ty nahoře neuvěřitelně naštvaný. I když věděl,  že si za to může sám. Asi opravdu by se o Zemi měl starat víc. Při nejmenším ho příště nebudou trestat tak krutě.

  Ale aby se neřekl, zařídili mu aspoň bydlení. I když to byl anděl zlobivý, nenechali by ho na holičkách.

  Opíral se čelem o sklo a zasněně sledoval potemnělou krajinu venku. Cítil se celý nesvůj, když se tísnil v tak miniaturním tělíčku. Doufal, že u Velkých Pánů své hříchy brzo odčiní a oni jej opět pozvou na nebesa.

  Ale Velcí Páni v tomhle případě už nebudou milosrdní. Měli s ním trpělivosti dost a teď ho nechají se potrápit.

  Autobus zastavil na zastávce.

  Saša seskočil z trubky a vešel do poloprázdného vozidla. ,,Jižní Svahy,“ zahuhňal a podal řidiči nějaké mince.

  Šel až skoro dozadu. Svezl se na sedadlo a s povzdechem stočil oči k oknu.

  Anáris si mladíka se zájmem prohlížel. I přes přítmí postřehl jeho delší vlasy barvy dozrávající pšenice. Měl pěknou štíhlou postavu, kterou se nestyděl ukazovat. Ale muže na něm upoutalo něco jiného. Zvláštní pocit, který ucítil, když chlapec vešel. Jako by se ho nedávno dotýkal jiný anděl...

  Zavřel oči, aby se ubránil slzám. Ale stejně se některé z nich dostaly ven. Nešlo je zastavit. Objevily se vždy, kdy jen na setinku vteřiny pomyslel na Felixe. Někoho takového už n životě nenajde.

  Jeho bývalý byl skutečně krásný.Měl nádherně špinavě blond vlasy, které mu často padaly do očí. Oči... ty byly na něm nejzvláštnější. Jedno bylo pronikavě zelené a druhé tmavě modré. Jak se jen dokázaly něžně dívat. Ty budou Sašovi opravdu chybět.

  Anáris zaostřil své andělské smysly. Díky nim dokázal do jisté míry vycítit lidské pocity. V tomhle případě to nebylo vůbec těžké. Ten nekonečný smutek by pocítil i obyčejný smrtelník. Zajímalo by ho, co dokázalo ublížit tak nádhernému stvoření jako byl chlapec před ním.

  Řasy se mu lehce třásly, zatímco se jeho podvědomí ubíralo do říše snů. Kolíbání autobusu ještě podněcovalo touhu spát.

  Nadpozemskou bytost v tu chvíli napadlo, jak jsou lidé křehcí a zranitelní. A taky neodolatelně krásní. Alespoň u tohohle mladíka tomu tak bylo. Zamiloval si tuhle lidskou bytost.

  Uvědomil si, že jej někdo něžně budí z překrásného snu. Zdálo se mu o Felixovi. Že jsou zase spolu. Že je všechno v pořádku. Ale když otevřel oči, musel si připustit krutou pravdu. Že ten sen nebyl nic jiného než jen zbožné přání. Zatoužil znovu usnout a z takového snu se nikdy neprobudit.

  Několikrát zamrkal, aby zaostřil a mohl pohlédnout tomu člověku do tváře. První, co uviděl, byly dvě nádherné oříškové oči. Dívaly se zvláštně. Tak... nadpozemsky. ,,Co chcete?“ hlesl a odolal touze dotknout se těch kaštanových vlasů, které mu spadaly do tváře.

  Usmál se. ,,Zaslechl jsem, že chceš na Jižní Svahy. Už tam budeme, tak ať nezaspíš.“

   ,,Už?“ podivil se a zamžoural na hodinky. Čas by odpovídal.

  A skutečně. Autobus po pár vteřinách zastavil. ,,Děkuju!“ vypískl a seskočil ze schůdků.

  Otočil se za tím kouzelným stvořením. Udělalo na něj dojem. Lehce mávl rukou.

  A Sašu v tu chvíli ovanul teplý větřík, který ho aspoň na chvilinku zahřál. Zachumlal se víc do své rozpadlé mikiny a rozběhl se domů.

  Prohrábl si vlasy. To lidské tělo s ním dělalo ale divy. Sám se divil, proč ho vlastně vzbudil. Byl přeci od přírody zlomyslný. Za normálních okolností by se nadmíru dobře bavil, kdyby se ten mladík ocitl na úplně jiné zastávce několik kilometrů vzdálené od té, na které chtěl původně vystoupit. Proto byl neuvěřitelně překvapen, když ho téměř bezmyšlenkovitě vzbudil.

  Božský posel, nenápadné zrnko písku, které se vznášelo nezpozorováno vzduchem, se tajemně zahihňalo.

---