Jak se probouzí den

Ticho. Bylo jen ticho a nevlídné šero okolo.
  Větve stromů se hrozivě tyčily nad malým paloučkem, který pod nimi vypadal úplně bezbraně. Jako malý zajíc krčící se před dravcem. Nikde ani živáčka. Chladný vzduch zabodávájící se do těla jako tisíce ledových jehliček činil toto místo ještě nevlídnější.
  U kořenů a v trávě se neslyšně plížila neproniknutelná tma. Nebezpečě natahovala svá chapadla připravené lapit vše, co se odváží přiblížit. Šířila kolem sebe smrtelný chlad a děs.
  Pomalu, ale nezvratně hltala části lesa a postupovala dál a dál. Vypadalo to, že ji nemůže nic zastavit.
  Nad kopcem za lesem první sluneční paprsky olízly prokřehlou zem. Rozlézaly se lukami a poli a prosvětlovaly pošedlou krajinu. Kapičky rosy se zatřpytily jako malé diamanty poházené všude okolo. Světlo se přes ně rozkládalo do krásného spektra barev. 
  Všechno se probouzelo. 
  Černočerná tma ustala v dobívání lesa. Nehybně vyčkávala a naslouchala tichu okolo. 
  Když v tom se vzduchem rozletěl hlas nějakého zpěvného ptáka. Bylo to jako blesk, na krátký okamžil ozařující okolí. Ale i to stačilo, aby temnota o krok couvla. 
  Postupně se přidávající hlasy ptactva ji obemkly, utvořily stěnu bez jediné dírky, skulinky, kudy by mohla utéct, a nutily ji tak stále více a více se stahovat do hlubin lesa.
  Hřejivé teplo kličkovalo mezi stébly trávy a zehřívalo každý kousek země. Vplétalo se mezi koženy a ty už najednou nevypydaly tak děsivě. Větve, které kdysi vrhaly na malý palouček hrůzostrašné stíny, se teď nad ním uzamykaly jako síť. Ale ne taková, do které se lapají bezbranná zvířata. Síť teď palouček hlídala a střežila. 
  Zářivé paptsky postupovaly dál a dál do nitra lesa.Tam, kde se krčil poslední zbyteček temna. Ale i ten během chvilky zmizel. A celý les se rozzářil.
  Ptáci vesele zpívali a tvořili jednu velkou symfonii, která se rozlévala lesem. Přes kořeny a spadlé stromy, skrz keře, mech a popadané jehličí, proudila do všech děr a skulinek, stoupala ke korunám stromů, mezi listy a do hnízd.
  Lehký vánek rozpohyboval dosud nehybné větve. Ty střídavě zabraňovaly zlatým paprskům při průletu skrz ně a tvořily tak prazvláštní obrazce, dopadající na zelenou trávu. 
  Do tónů opeřenců se pomalu připojovalo šustění listí a všelijaké další zvuky. Nepůsobily vůbec rušivě. Naopak. Krásně ten zpěv podbarvovaly.
 Vše se radovalo. Temnota byla opět na krátký čas zahnána daleko z jejich dosahu tak, jak tomu bude ještě mockrát. Dokud bude vycházet slunce.