Jan

"Zapal mi ještě cígo." Vzala sirku, škrtla a připálila mu. Krásně se na ní usmál. "Dík! O čem že jsme to mluvili?" Řečnická otázka. Oba dobře vědí, o čem mluvili.

Mluvili o ní. Byla strašně rozčílená, v poslední době nepoznávala sama sebe. Vlastně by tu nejradši neseděla, přestože se sem tak těšila. Tohle naštěstí Jan pochopil, takže pořád mluvil a mluvil, než vycítil, že se uklidnila. Vyprávěl jí o svých láskách a ona byla ráda, že může sedět a poslouchat. Snažila se zachytit v hlavě nějakou myšlenku, aby si připravila, co řekne. Je to jedno, vždyť jemu může konečně říct všechno. Konečně někdo, koho byla schopná její zoufalá hlava vyškrtnout ze seznamu potenciálních nápadníků. Ulevilo se jí a začla mu potichu, přerývaně vyprávět. Po rozchodu s Honzou se jí všechno rozpadalo pod rukama. Jako by už neměla o co se opřít a propadala se stále hloub. Zprvu se musela každý den hodně opít, aby šla spát a na nic nemyslela. Nejdřív často myslela na toho, kdo ji po tolika letech dokázal opustit.

Myslela si, že se to časem spraví a že to bude lepší. Časem už na něj nemyslela, to měla pravdu. Lepší to ale nebylo. Vytvořil se jí v hlavě takový zmatek! Místo jednoho Honzy jí jich hlavou poletovalo deset. Začla se za to nenávidět, nemohla už takhle dál. Chovala se tak, jak se chovat nechtěla, ale něco silnějšího než ona to chtělo. Když mluvila s klukem, zbystřela. Představovala si, jaké by to bylo s ním chodit, spát. Hrozné na tom bylo, že si většinou pomyslela, že by to chtěla zkusit. Jaká změna oproti tomu, jak si nikoho nevšímala před měsícem. "Kdybys mi jen viděl do hlavy, Jene! Naštěstí s tebou je to jiné."

Dali si pár panáků. Zase na ní přišla úzkost. Věděla, že potřebuje, aby ji někdo měl rád. Tiše objala Jana. Pak šli domů.

Druhý den seděla u stolu s Jeníkem. Dali si pár panáků. Objala Jeníka. Jeník objal ji. Pak ji Jeník vyprovodil domů. Dali si pusu.

Sedí u stolu s Janem, myslí na Jeníka. Povídají si o něm. Ví, že ji Jeník nemá rád, Jan ji v tom utvrzuje. Tonoucí se stébla chytá. Teď to stéblo byl Jeník. To ví. Rozumí tomu, ale rozum právě přestala používat. "Vždyť to bylo jak přes kopírák! Vzpamatuj se. Vždyť jsem ti taky mohl dát pusu. Jenže jsem to neudělal." "S tebou to bylo něco jinýho," blekotá. Věří tomu sama? Vždyť Jana nechce, toho ne.

Prší. Choulí se pod přístřeškem a čekají na autobus. Každý na ten svůj. "Jen jsem ti chtěla říct, že s Jeníkem už je to za mnou," klopí nesměle oči. "No vidíš, to je bájo! To jsem fakt rád. Nemohl jsem se na to dívat. Nemohla by sis pak vážit sama sebe." "A kdy zas půjdem spolu do opery?" "Určitě něco vymyslíme." Podívá se na něj: "A kdy se mnou půjdeš na rande?"