Doporučeně: do vlastních rukou, černá 53

Otevřít své srdce. Zavřít je. Tak jako když srdce pumpuje krev do svých komor… zavírá, otevírá, zavírá, otevírá. Pulzuje život. A stejně tak chci i já žít, poučena z dokonalého stvoření, svého těla.

Ale ne, beru svou hlavu do svých dlaní, znovu propadám lítosti, ach ty bestie, zmije jedovatá, jdi pryč! Otravuješ můj život už moc dlouho. Jdi pryč... zoufale se snažím ji přesvědčit. Ale nejde to, ona neodejde. Jako plíseň jejíž stopy jsou všude, jen se projevit, tak i lítost je všude, mohu jí jen zabraňovat v množení, neumožnit jí bujet v mém nitru, v myšlenkách (v opojení).

Ale co teď dál?

Odpovídáš mi… ale já neslyším. Pro to, sem se tě neptala. Chtěla sem jen vědět, že mě slyšíš, že tady jsi. Prosím neodpovídej příště, vezmi jen mé ruce do svých dlaní, dáš mi důkaz tvého čistého oddání.

Konečně se rozplétá pletenec mých myšlenek (snů)  zanesených sazí. Už vidím světlo, přestože mi znovu uniká, jako nekonečná snaha dosáhnout na slunce, na hvězdy, na špičatý měsíc, pouhou dlaní.

Kolik ještě dní chci ztrávit na odříkání? Odříkání důvěry druhým. Dokud neuvěřím, odpovídám si. Ale to se načekáš, sama to dobře víš. Nikdo není dobrý, není ani jeden. Kde si se tedy ztratila? Někde na samotce se lžící, snažíš se vyhloubit si díru, kterou chceš uniknout. Ale mě neunikneš! Budu tu s tebou, budeme spolu. Já tvůj mozek tě doprovázím, nenechám tě v tom. Je to hrozba, je to příslib. Ale je to pravda.

Jsme spolu. Ty a já, ruku v ruce stvořme svět. Stvořme si ho jakkoli chceme, i když vím, že ty mi zabráníš snít jej příliš fantaskně;  vidět jej příliš racionálnět. 

Díky.

 L.

PS, Oholme věty, oholme se od starých vzpomínek, ty co trýzní, co smrdí, tak jako zkvašená zavařenina. Otevřme se nekonečnu, stojíme tu před tou bránou. Ne, ještě nevezmeme za rukojeť. Rozhodli sme se dnes nevejít, ale vrátíme se. Čekejte nás, těšíme se... ale dnes ještě ne.

Díky hudbo, díky příteli. Trávíš dnes noc v mé posteli. 

Ruce mé nemohou přestat, i kdyby chtěli, nemohou, protože to přikazuji. Tolik nových poznání se mi dostalo, a přesto nevidím závratný rozdíl mé osobnosti. Ty možná ano čtenáři… ale srdce, to zůstalo stejné. Stejně nechutné i stejně zasažitelné a zranitelné. Ty nové uvědomění mi otevřeli pohled z hory: vidím údolí, tam průzračné jezero, také les, oheň, který jej z jedné strany olizuje. Barvy vypadají jako nakreslené temperkami. Ach vy představy, že si nedáte pokoj.

Oblíbila sem si tě, ruko. Za to, že umíš sdělit, co já nedokáži. Objevit se, jen z nudy, přestože nenuceně, nenápadně.

Ale díky za ta slova o pravdě. Bez tebe bych na ně obtížně přicházela…