Mušky v sudu

Zmizela cizí tvář náhle v oparu,

prstem si svůj čaj zamícháš,

olízneš prst, bez ladu a skladu

svou řasou jí na nehty zadýcháš.

I oči umí mluvit mnoho,

proč by nemohli i zívat,

hlava stále jak potok zurčí kol toho,

zda budeš se s hrdostí potýkat.

Posbíráš své zlaté mušky ze stěny,

v lavoru přes zimu vyblednou,

na jaře s nimi vyzdobíš v posteli,

oltář krás světa. Oklikou

zeptáš se i osudu,

co ti vlastně nachystal.

Dozvíš se ´vše a zavřeš se do sudu,

do kobky, kde sis mušky vytesal.

Nejsou překrásné?