Náhrobní kámen

Bylo léto, právě červen. Louky, ač zničené válkou, sténající steskem a bolestně snášející tvrdé našlapování vojáků, kvetly. Bude to osm dní kdy vůdce spáchal sebevraždu. Bylo 8. června 1945.

Houf vojáků, utrmácených a unavených, šlo strmě a pomalu prašnou cestou uprostřed zapadákova. Kousek odtud byla židovská vesnice. Nic po ní nezbylo. Lidé, kteří tu dříve bydleli, stejní lidé jako oni sami, byli odvezeni do koncentračních táborů a pod záminkou umytí, zahnáni do sprch, kde byly zavražděni plynem. Pole, které dřív obdělávali a pečlivě se o něj starali, nyní zelo prázdnotou a pustinou. Nezbylo tu nic. Jen prázdná krajina.

Zahořelo mu srdce žalem, když se rozhlédl  a uvědomil si, že tu už dříve někdy byl. Srdce se mu sevřelo. Kousek odtud se narodil. Ve vesnici hned za kopcem, tu na louce běhal s kamarády, s židovskými kamarády, kteří se od něj nikdy nelišili. Nikdy mezi nimi nikdo nedělal rozdíly. Až pak. Po roce 1935, začali židé nosit na svém oblečení židovské hvězdy, které je řadili do té nejnižší a nejšpinavější třídy lidí.

Podle jejich vůdce, Adolfa Hitlera, díky němuž právě utíkali z Československé republiky, byli židé špína. Nezasloužili si žít.

Rozhlédl se. Ano, vzpomíná si. Kousek odtud, za kopcem, byl židovský hřbitov. Zajímalo ho, jestli i jeho postihla zkáza a hněv německých vojáků.

„Tady si odpočineme,“otočil se a zavelel do davu unavených vojáků. Neprotestovali, naopak ze svých zad shodili těžké batohy a ulehli do trávy.

„Půjdu se projít,“oznámil.

„Sám?“zeptal se jeden z vojáků.

„Budu jen támhle za kopcem, za chvíli jsem zpátky,“odpověděl a vydal se pomalu do kopce, hned jak popošel výš, uviděl rozbité brány židovského hřbitova. Úzkostí se mu stáhlo srdce, bylo mu zvláštně.

Vešel dovnitř, nejdříve si nebyl jist, jestli je to opravdu hřbitov, nebo jen hromada kamenů a sutin. Když ale na jednom z rozbitých náhrobních kamenů přečetl židovský nápis, ujistilo ho to, že je to jen dílo německých vojáků.

Procházel se mezi sutinami, mezi zbytky náhrobních kamenů. Všechno bylo zničené a rozbořené. Kameny přeházené jeden přes druhý.

Najednou se zasnil. Zahleděl se kamsi do stromů, jimiž lehounce kymácel vítr.

Vzpomínal, jaké to bylo, když byl mladý. Chtěl být básníkem. Chtěl dělat radost lidem, skládat básně, nebo být profesorem přírodovědných věd. Měl i vlastní herbář. Chodil po kraji a sbíral byliny. Nikdy ho nenapadlo, že právě jeho povolají do války. Najednou tam byl. Musel vzít do ruky pušku a začít nenávidět ty, které dřív považoval za sobě rovné.

A pak..to uviděl. To jméno. Chvíli hleděl, na náhrobní kámen, který ležel pod jiným, ale to jméno uviděl jasně. Helga Bahlowa . Zbledl. Na čele mu vyskákalo pár kapek potu a nervózně si sáhl do kapsy pro kapesník, aby si ho otřel. Byla to ona, musela být. Měla tak krásné a jedinečné jméno, že není možné, aby na světě bylo ženy, která by měla stejné. Jeho milovaná Helga.. Musel ji opustit, když byl povolán do války a následně zasnoubení s ní zrušit, když se v jejím rodovém listu našlo, že dědeček byl žid.

Pozoroval její jméno a v hlavě mu běhaly myšlenky. Jeho pohled putoval po pomníku a sklouzl na bělostnou Lilii, která kvetla vedle něho. Ta tu nevyrostla sama. Musel ji sem někdo zasadit. Snad včera, nebo dnes? Sklonil se a pohladil její bělostné okvětní kvítky. Škubl rukou a květ utrhl. Potom si z náprsní kapsy vyndal drobnou knížku a květ založil do ní.

Obrátil se a odcházel pryč, pryč z toho pochmurného a zničeného hřbitova.

Jeho spánek už nikdy nebyl to, co dřív.