výlet za poznáním

„aou“

Na liště mýho počítače se zas rozblikal ten oranžovej flek. ICQ. Kdo to zas je? Měl bych tu otrokářskou mašinu konečně vypnout. Jak mi bylo bezva, když jsem byl malej a hrál si venku s kamarádama. Hráli jsme fotbal, hokej, stavěli v písku, tahali holky za vlasy…

A pak, bylo mi deset, když jsem našel pod stromečkem tu velkou krabici.

„Jo! Konečně mám počák!“, přibyl jsem jen k mnoha dalším…

Pak ten blbej internet, ICQ, chat, teď zas facebook. Samý sračky. Otročí to lidi. Otročí to mě.

            „Dojdes dneska?“, čtu si zprávu, “sehnal jsem ty pamlsky“.

Najednou se ve mě probudil strach. Jaký to je? Co když se něco podělá? Co to kurva melu. Miliony lidí to mělo a mít bude. Proč bych do prdele já měl být exot?!

„bezva mrknu kdy jede vlak“, nejistej odepisuju, “15:50 budu tam tak v 5“.

„pockam na nadru“,“to bude show:D“.

„jo to bude x) tak zatim“, vypnu konečně tu mrchu a jdu.

            Dojel jsem na nádr. Kde sakra jsou? Chvíli počkám.

Mrknu se do peněženky.Bezva peněz je dost.

Tohle bude jedna z těch nejpodělanějších nocí v mým životě! Nebo nejlepších? Ne, do prdele něco se mi stane a budu vymazanej, postiženej idiot po zbytek života. Budu do lidí valit kódy a přitom mi poteče slina od huby. Teď už je na to pozdě Milan to koupil. Dlužil bych mu prachy a navíc byl bych za sráče! A ty vzpomínky. Bude to prdel. Musí! Vlastně jaký vzpomínky? Beztak budu mít okno, při tom pomyšlení jsem se zasmál. Ten nepřítomnej pohled na holku sedíc naproti mně v čekárně ji v kombinací s tím posměškem trochu zmátl. Radši počkám venku.

            Už sou tady.

„Čau“, říkám s ksichtem předstírajícím nějakýho uchyla.

„Přesně takhle budem večer vypadat Tome“, říká vysmátý Milda.

Luďa se jen smál.

S oběma se nějakej pátek znám. Milda je menší, na první pohled taková sketa. Kudrnatý vlasy, ostrý rysy, vychrtlej, skoro žádný svaly. Ale co to kecám. To není pravda. Sketa to není. Je chytrej, zatraceně inteligentní, ale hlavu má prohulenou. Kdyby tolik nekouřil ty sračky, tak je z něho za pár let někdo hodně významnej. Luďa ten je zas vyšší, taky vychrtlej. Vlasy má rovný jak pravítko. Bejval tichej, ale to kalení s náma ho změnilo. Teď je prostě víc bezva. Víc v pohodě.

            „Kde sou ostatní?“,mělo nás bejt šest.

„Sejdem se s nima v podzámce“.

„Bezva, tak jdem, co?“, vlastně jsme už šli. “Co vy jinak?“.

„dobrý“, shodli se jak siamský buzny.

„Nebojíte se trochu? Co když mi z toho cvakne?“.

„To je blbost. Všecky ty kecy o tom, jak se můžeš zbláznit, rupne ti v bedně a tak jsou jen výmysly“, říká Luďa.

On tomu fakt věří, poznáš to v hlase. Ne, že by mě to neuklidnilo…

„Není na to žádnej návyk.  Po osm a čtyřiceti hodinách žádný látky v těle. Nejsilnější, ale taky bezpečná droga“, povídá zase Milan.

Načtený kecy. Taky jsem o některý z nich zakop na netu, když jsem se nudil.

„Bude nás někdo hlídat? Nechci skočit pod auto, nebo si třeba nahej povídat s cajtama o světovým míru, až budu mít halušky“, tak trochu sem čekal, že se začnou smát. Je to s těma fízlama vůbec vtipný? 

„Jasný, dva kámoši budou jen chlastat“, to mě FAKT uklidnilo, “a z půlky tripa zas v takovejch sračkách nebudem“.

„To je nejspíš pravda“, vážně je to pravda? “Od koho to máš? Bude to dobrý?“

„Tome v klidu. Ten týpek to tu střílí každýmu“, směje se Milda tváříc se jak Horst z teleshopingu, kterej tě zrovna ujišťuje, že jeho kuchyňskej mixér ultrachoper 2000 rozemele na prášek i kus betonu.

            Konečně jsme v podzámce. Ani nevím kama jsme vlastně šli. Je to zatraceně velká zahrada, i když zahrady nejsou všude. Spíš je to park, prales, desítky druhů šílenejch stromů.

Došli ti další tři. Byl to Korýš, Josh a Luke. Všecky je už znám, ale viděli jsme se tak dvakrát.

Korýš je hodně mohutnej, prej boxoval. Asi bych od něj nechtěl dostat do tlamy. Ostatně jeho ksicht a nepřítomnej výraz tomu napovídá. Josh je ukecanej, taky má svůj styl a dlouhý vlasy takovou tu emáckou patku do očí, ale podělanej tepnořez to rozhodně není. Pochybuju, že kdy v životě bulel že jeho život nemá cenu a že je nemilovanej. Prostě ty emácký kecy. Jo a Luke, kurdnatej, podobnej Mildovi. Je to hodně normání člověk. Uplně NORMÁLNÍ takovej ten typickej, kterých je tu kolem nás tisícovky. Ničím nevyčníval.

Po těch prázdnejch kecech o ničem, kdy jsme se zasmáli a  ti šílenci si zahulili, ale já ne. Nejsem blázen vždyť už za chvíli si pod jazyk strčím trip, LSD, papír, zkrátka jak chcete. To na jednu noc bohatě stačí.

Ptám se:“A ti co chlastaj?“.

„Dojdou pozděj“.

„Okej, tak jdem fetovat“, vypadlo z nás najednou. Stejně nikdo na nic jinýho ani nemyslel. Těšili sme se na to víc než somálci na jídlo. Teď už i já. Ale stejně. FETOVAT, zní to divně?!

            Bylo to tady. Už necouvnu. Není ani důvod. Konečně zakusím pravou drogu, chemii. Podle mnohých jednu z nejlepších látek, co kdy byla, je. I bude?. Je to pravda vždyť Hofman, Warhola, Leary nebyli žádní vypatlaní kreténi, dobře věděli co říkaj. Dokonce jsem někde čet, že i Bill Gates to zkusil.

            Milda vytáhl dílerák. Vypadalo to směšně. Pár malinkých ústřižků papíru. Každý může mít tak 5*5 milimetrů. Vytáhly jsme si každej jeden. Bylo jich šest. Přesně.Byli to jen půlky. Dohodli jsme se na to předem. Na celej by si poprvý, nikdo z nás netroufl.

„Tak na…“.

„Na co vlastně?“, drželi jsme ty kousíčky papírů jak panáky, když si chcete připít na jakoukoli bezva věc. Vypadalo to divně.

„To je fuk, třeba na výlet, Na nás, nebo na noc. Záleží na tom?“, ne, bylo mi ukradený na co. Prostě jsem si to strčil pod jazyk.

„Co vlastně teď? Mám to tam nechat, nebo žužlat, nebo co ?“.

„ Prostě to žužlej slinama a převaluj v puse, než se ti to rozpustí. To mi říkal ten týpek, co mi to dával“, řek v klidu Milda.

Divný na tom všem je, že na tom papírku nemůže být víc než kapka. Jedna malá kapka, jedna slzička. Nepatrný nic tý kyseliny. Tý zatracený sračky, co tu byla už s hipíkama. Chutnalo to jak obyčejnej papír. Vážně mě to může tak odrovnat?

             Seděli jsme v altánu a kecali, uplynula tak hodina. Milda s Lukem se už smáli kravinám,ale myslím, že to ještě zdaleka neúčinkovalo. Aspoň u mě zatím ne.

Po pár hodinách jsme běželi ulicí kamsi na lavičky. Neznám to tu, takže ani nevím, kde jsme.

„Tady sednem. Ani o nás neví.“, říká Milda. Oči měl jak dvě kovový dvacky,leskly se mu jak kdyby byli čistě z vody a od toho aby se mu rozlily je držela snad nějáká napřirozená síla?.Byli jsme teď totálně zfetování, uplně na sračky. Byli jsme na chvíli feťáci. O co lepší, než ty smažky, co je občas zahlídnu večer po městě? O nic a o všecko.  Měli jsme schýzu z ostatních, proto jsme zdrhali. Byla to prdel. Celej svět se mi motal. Stihli jsme tolik kravin, tolik nesmyslnejch akcí, událostí, míst, věcí od doby, co jsme si to vzali. Byli jsme jak supermani. Bylo nás šest superhrdinů. Teď jsem asi na vrcholu. Na vrcholu stavu. Účinky budou jen ustupovat. Podstatný je, že sem sjetý totálně. Nechápete, ani vás nezajímají ostatní lidi. Žijete si ve svým,světě vás šesti feťáků, supermanů. Jsem neskutečně čilý a přitom neschopný normálního myšlení, logické konverzace. Občas se na mě vysune panelák, nebo šlápnu půl metru do země, zhlédnu představení hvězd blikajících na obloze. Mají asi nacvičenou choreografii. Je to fakt dobrý, perfektní! Mohli by s tím do televize.

Obešli jsme celý město křížem krážem tak třikrát. Nechápu jak je možný, že jsme se z Joshem a Mildou ve dvě ráno sešli před musiclandem přesně tak, jak jsme se dohodli, když jsme na to všichni úplně zapomněli. Prostě jsme jen totálně po haluzi došli s Mildou přesně v ty dvě k musiclandu a Josh tam stál, sám nevěděl proč. Přísahám, že jsem o tý domluvě nevěděl už minutu po tom co padla. Všichni jsme na to hned zapoměli, ani si to nešlo pamatovat. Nic si nešlo pamatovat! Byla to absolutní, stoprocentní náhoda. A nebo nás snad ovládá  bůh fetu? Bláznivý týpek sedící někde nahoře, co tahá za provázky co z lidí vylezou jen, když jsou na drogách. A hraje si tak s náma loutkový divadlo? Nevím.

Nebojím se že se na tom stanu závislej ani že to budu chtít, potřebovat, zkusit to znovu. Ale neměl bych…