fragmentarizace - druhá zimní strana

Stezka uprostřed skal

Poušť se obrací a vyhrává nad hodinami

V kruzích stoupá odpoután člověk

V písku se zapomněl snad usnul

Je blažený v nebeské jiskřivosti a navždy již nezachytitelný

Rozprášen do světla

(a s nocí na poušť opět padá - proměněn odchází domů – domů ---)

listy a struny kvílivé linie hlasu jako z vlny

oprátka z neonů a čísel

usmrtí jen jednu tvář

ještě můžeme křičet

a nechávat hořet ohně

ohně jako jiskry z vlasů rozevlátých tancem

zuřivý bojový tanec vstříc světu

vesmírné vize jsou vždy v zenitu vztaženi k zemi

která je slepá a jen chce a sbírá střepiny osobnosti

osobnosti v tomto rozdvojení jež však přece hraje rozděluje semena

a tolik lži se těsná u stánku s rituálem očištění

na co si hraješ? Jsi blbá

ne naopak vnímám vše naprosté splývání

vidím pohyb pohyb chápete

a vše stává se samostatným tvorem

a nejhorší na tom je že je to pravda

hubená a manžestrová jen slova po kapsách auaa my géniové na kolotočích tramtadáááá zvony a trávy znějí…jsem v zenitu

a nová pružná ještěrka života mlsný jazyk a trochu těch obrazů a škrabošek…ha jen at je hej mihotám se v čase ale jsem schopná vnímat hudbu a slova oooo díky mágům a postmodernikům hysterickým že mě v láku svém kulturou oslizlém láku nechaly porodit… ale jako osten v záhybu kůže je to cinkání ta hlavinka šílenstvím tedy zaujetím sklopená na stranu jako poupě

děsuplné umí být dětství a trombony a měchy

vše jako by hnětlo těsto jež se posléze ukáže jako shnilé

v ornamentech na mém peří se skrývá 

dýchavičný malý tvoreček téměř jako malá zelená opička

křísím vnímání až konečků se dotýkájící a taky to z břicha tam plují velryby a v nich jen křik jonáše

co ty malý lstivoune

chtěl jsi se skrýt v tom že se snažíš

a o touze a ani nemluv….ale ne ted jsi u zdi a je ti mizerně a jako na konci

vize vodopádů

sen měsíce tisíce jako bubliny vše tekoucí v pro

měnnách jako ted -----ted uplývá čas drkotá  smrt smrdíš nech mě bojím se

klepe hnusná

ne křídlo naděje jako dveří

cítím to tvé tělo cítím váš dech a chtíč

všech těl v jejich hromadách i na útesech

všechny ty vlnky lidskosti chci nahlédnout a pak si je vzít sebou pryč

a vás bych chtěla vidět létat

a blízkost vždyt jsme jen jak útesy proti sobě napřažené bez moře uprostřed

jsem úplně oproštěna a laskám se s duchy génii se stromy vyvrácenými

ale je mi smutno z těch miliard očí nároku do nichž se jen ušklíbnu a utečnu…

chci úplnou nahotu jen pro mě

klubko malý uzlíček je tvou hlavou kterou si nese malá holčička na špejli z deštníku…

zvony ach ano a horizonty

a tvář špinavá od hlíny ta co vše spojuje a tiše jako ukolébavku

zvoník říká :

od ptáků uč se a od mlhy

vlhká látka jako těsto

a to škubání

jen horizonte lež napřažen a směřujíc a tady je nutné ještě chvíli zůstat člověkem

jde o volbu a tedy není útěcha

je nutné nechat škebli pootevřenou