Cupitají z jednoho kouta do druhého...

Sedím před velikým zrcadlem a prohlížím si svoje oči.  Moje velké, modré oči na které jsem docela pyšná. Večer jsem se nestihla od malovat takže řasy vypadají jako na mrkací panně. Hlavou mi běhají myšlenky. Potichounku cupitají z jednoho kouta do druhého. A jen někdy nějaká zakopne a já se na její zvuk srdce zaměřím. Poměrně často v mé neveliké hlavě pokryté blonďatými vlasy pokulhává jedna zvláštní. Je už docela stará, stará tak dlouho, jak dlouho ji znám. Nevím přesně jak vypadá, ale určitě bude plna toho, co ví. Nevím ani jak se jmenuje, ale pro mě bude navždy jmenována „vteřinou“

Ano, vteřinou. Myšlenka o vteřině, jak je vlastně krátká coby mrknutím oka, nebo jak se vteřina může vléct.

Co všechno je ve vteřině? Co všechno ti v jedné vteřině změní život? Co jedna blbá vteřina, která jak se narodí a hned umře dokáže změnit?! Co jedna skvělá vteřina dokáže?

V jedné vteřině se dá přijít o nohu. V jedné vteřině můžeš říct odpovědět na otázku „berete si přítomného…“ „ano, beru.“ V jedné vteřině můžeš zmáčknout spoušť u svého spánku. V jedné vteřině můžeš přijít o pannenství…

Jedná vteřina je zrcadlem tvého života. Kapka slzy co ukápla nebesům nad tímto světem. Hlas dětského smíchu, které poprvé jelo na kole. Dotek jemných vlasů, které jsou už bez života. Vůně tajemných růžových rtů. Jakmile se narovná a pokračuje do jiného kouta hlavy. Zakopne jiná… A až já budu umírat tak se ve vteřině myšlenka přemístí do hlavy jiné dívky. Která se v jedné vteřině stane Polomrtvou…