Jsem nedocenněný umělec

Jsem nedoceněný umělec

Nejdřív mě to nezajímalo. Přišlo mi to jako plýtvání.

„Nejde o kvantum. Zlomek tý sladkosti mi stačí. Nejsem náročnej“, říkával  jsem si.

Nebyl jsem…

Potom jsem tomu pomalu začínal přicházet na kloub. Ale nešlo mi to! Vždycky jsem to zkoušel znova a znova. Už, už to skoro  bylo… kurva, stejně jsem to zas, znova a po každý zmrvil. Když to neumíš, nevíš o co přicházíš. Tak úplně si to neuvědomuješ. Hlavní je, že nakonec to vždycky klapne.

            Jednou, se mi to konečně podařilo. Bylo to, jak když klikáš. Vypadá to, že to prosereš jako vždycky. Prohraješ poslední pětikorunu, co máš. Najednou ti ale přes hlavu přeletí ďábel. Ten hajzl, kterej se stará o to, aby sis náhodou neuvědomil jakej jsi magor a nepřestal s tím. Nezačal bejt lepší člověk. A vyhraješ…. Byl to zkrátka blesk z čistýho nebe. Z ničeho nic. Nejde ti to a hups, jde ti to.

            Od tý chvíle jsem na nějakej čas zapomněl na všecko ostatní. Na jiný možnosti. Tohle byla pro mě povinnost. Jako když musíš uspokojit starou. Není jiná možnost. Ona to ví. Ty to víš. I já jsem to věděl.

Nejlepší na tom je, že ti to nikdy nezevšední. Každej ten kousek je unikát. Originál. Dokonalý, jedinečný, opravdový umělecký dílo. Připadáš si tu chvilku jak opravdovej génius. Ne. Připadáš si jak bůh. Jsi stvořitel! Hned k němu získáš opravdovej otcovskej pud.  Ale tohle umění má myšlenku někde jinde než v nesmrtelnosti díla. Nikdy, NIKDY neváhám a vždycky  toho mýho novorozenýho synka hned upálím.

            Není to upálení za trest. Za trest pálily ty mrchy bosorky ve středověku. Tohle je spíš obětování. Umře se ctí. Umře pro druhý. Umře pro mě. Pro mý kámoše. Stojí to za to. Pomůže mi od těch zlejch myšlenek. Od nudy, blbejch keců a zbytečnejch, KURVA ZBYTEČNEJCH bezvýznamnejch problémů. Ti lidi, co je vytvářej, řeší, prudí tě. Ti tohle nikdy nepochopí. Na chvilku se prostě zabiješ před zbylým světem. Střelíš si kulku do hlavy. Ty zbytečný kraviny okolo teď neexistujou. Je tu jen žrádlo a příjemná nenucená konverzace.

            A to nejlepší nakonec. Teď si uvědomuješ , že za smrt toho svýho kluka jsi rád. Zatraceně rád.

Víš, že bude další. A na tu ohavnou krutou vraždu vlastně zapomeneš. Sveze se pryč na vlnách zlejch myšlenek …