Z deníku zhrzené ženy

Tak. Je to tady. Je to potvrzené a jisté. Už mi zase nasadil parohy.

Proč to zase udělal?

Slíbil, že už se víckrát na jinou ženskou ani nepodívá. A já husa mu to uvěřila. Bylo to tu tolikrát a já jsem se znovu nechala oblbnout psím pohledem jeho modrých očí, několika skanutých slz a „upřímných“ proseb.

Sedím na gauči a přemýšlím, jestli to udělá znova… Dříve to bylo jednodušší, bydleli jsme u jeho rodičů a mohla jsem se kdykoliv vrátit domů. Ale co teď? Necelé tři týdny spolu bydlíme, vybavili jsme si byt a on mi ZASE ZAHNE S NĚJAKOU ZASRANOU MASÉRKOU… Možná bych byla ochotná mu to OPĚT odpustit, kdyby se mi k tomu alespoň sám přiznal.

No a jak jsem na to přišla? Nikdy nechtěl chodit venčit psa… vždycky jsem to musela udělat já. Nestěžovala jsem si. Ale po té, co se vrátil z týdenní montáže na Slovensku, s nimi začal pořád chodit on. Říkala jsem si: „Super Terezko, chce ti vynahradit, že byl týden v prdeli.“ No a zatím se, bůhví komu, vrtal v prdeli on. No a teď jsem teda pro změnu v prdeli já.

Když to takhle trvalo tři dny, tak jsem si všimla, že si sebou pořád bere mobil… Bylo mi to divné a tak, jako přirozeně zvědavá ženská, jsem ho pozorovala z okna. Sotva vylezl na ulici, tak vytáhl mobil a začal volat… Úsměv za úsměvem, vysmátý jak lečo. Ale pořád jsem to brala, může mu volat jeho nejlepší kámoš a říkat nové drby… Pak šel ale na pivo a mobil si nechal doma. Opět jsem jako přirozeně zvědavá ženská sebrala svou odvahu z malíčku u nohy a…

…jedno číslo se pořád opakovalo… zkusím napsat SMS:

JÁ: Ahoj. Vim, ze je to asi blbe, ale odkud se zname?

ONA: Nazdar Petulko. Ja jsem prece Jana. Seznamili jsme se na Slovensku ve fitcentru, kde jsem masirovala. A pak jsem byla s vama s kamoskou jeste na baru.

JÁ: Byl jsem asi dost na srot, co?

ONA: Hmm, to teda kvalitne… Ale ja jsem si to moc uzila, jestli ti jde o tohle… J

(v žilách mi začínala vařit krev)

JÁ: Bude to asi znit blbe, ale meli jsme spolu neco?

ONA: Byli jsme u tebe na pokoji, ne, ze bys nechtel, ale po tom, co jsi vypil na vsechno nedoslo. Ale muzeme se zase nekdy sejit. Bydlim kousek od tebe.

JÁ: Diky.

A bylo to venku… prý „…ne, ze by jsi nechtel, ale po tom, co jsi vypil na vsechno nedoslo…“

O dvě hodiny později přišel domů z piva. BOŽE!! Jestli vůbec na pivu byl, až teď mě to napadlo (muzeme se zase nekdy sejit, bydlim kousek od tebe).

Každopádně, o dvě hodiny později přišel domů z pseudopiva (měla bych si odvyknout brát své myšlenky jako danou věc) a já zkusila klasickou techniku tiché domácnosti. Vydrželo to přibližně hodinu a půl.

„Miláčku, co je s tebou?“

V tu dobu jsem se snažila ještě zachovat klidnou hlavu. Co když je to nějaká kravka, co si vymýšlí, „Nic, v poho. Vůbec jsi mi ještě neřekl, jak ses měl na Slovensku.“

„Jo, docela dobrý. Klasika. Práce, spánek, práce, spánek, sem tam s klukama nějaké to pivo.“

„A byli ste se někde podívat aspoň, nebo ste furt dřepěli v hospě?“

„A jo, byli sme párkrát v posilce. Jinak nic moc.“ (já ti dám nic moc, ty šmejde – za „zatloukat, zatloukat, zatloukat" bych Plzákovi utrhla koule)

„Mhm, a potkali ste někoho zajímavýho? Co Tom? Nabrnkl si tam už nějakou babu, nebo furt nic?“

„To je výslech nebo co?“

1. STEREOTYPNÍ CHOVÁNÍ MUŽŮ Č. 1 – jakmile jde do tuhého, přejdeme z obrany do útoku a budeme si myslet, že to není vůbec nápadné, takhle vybafnout

„Ne jen se tak ptám. Víš, chtěla jsem z tvého mobilu brnknout mamce, protože už nemám volné minuty a všimla jsem si, že tam máš docela často volané jedno číslo. Prozvánělo, tak jsem zkusila zavolat zpátky. Byla tam nějaká Janinka. Docela slušně jsme si pokecaly.“

2. STEREOTYPNÍ CHOVÁNÍ MUŽŮ Č. 2 – myslíme si, že si nikdo nevšiml toho vyplašeného výrazu, obrátíme se k televizi, popřípadě k novinám, či hodnou manželkou/přítelkyní naservírované večeři

„Nevím, o čem mluvíš.“ (och, opravdu ti není z hlasu slyšet strach, co mi tak ta štětka mohla říct…)

„Nevíš?“

„Ne. A hlavně nevím, na co si to jako hraješ.“

„Hm. Nebo si to možná nepamatuješ, protožes byl ožralej jak prase… ale na všechno nedošlo.“

„Nevím, co ti kdo navykládal.“

(začínám být hysterická)

„Tak se, do prdele, chovej aspoň jak chlap a nezapírej to!“

RADA PRO MUŽE Č. 1 – NEZATLOUKAT, NEZATLOUKAT, NEZATLOUKAT – většina žen je ochotná nevěru odpustit (byť i po několikáté), protože, světe div se, jsme na to zvyklé

„Nevím, kolikrát ti mám opakovat, že NETUŠÍM, o čem, sakra, mluvíš,“ odešel do ložnice a afektovaně práskl dveřmi.

Chvíli jsem seděla jen tak v obýváku a koukala do stěny. Kopla jsem do sebe dvě deci medvědí krve (na kuráž) a zamířila jsem do ložnice. Podívala jsem se na něj pohledem hodným Chucka Norrise. Vzala jsem peřinu a polštář a vrátila jsem se do obýváku.

Za pár minut přišel i Petr: „Terezko, nemusíš spát tady, pojď do ložnice.“ (na přemlouvání je pozdě a Terezku už sviňsky pozdě)

Sedl si za mnou na gauč a mlčeli jsme. Vzhledem k tomu, že jsem tenkrát byla na pokraji nervového zhroucení, si přesně nepamatuju, co se vlastně stalo.

Vím jen, že jsem se nějak ocitla zamčená v ložnici, Petr, samozřejmě, v obýváku, a zaječela jsem na něj: „To si, kurva, teda piš, že ty budeš spát v tom zasraným obýváku.“

Pár hodin se ještě snažil dobývat dovnitř, ale já už dávno spala (ne)klidným spánkem zhrzených žen, které, ač se jim to nelíbí, byly zrozeny k tomu, aby uměly snášet bolest poněkud jiným způsobem než muži.

Ráno však bylo daleko krušnější, protože jsme ten den oba měli volno…