Zrezivělá

Život. Tak prostá věc naplněná tak složitými ději. Začne naprosto jednoduše. Muže se ženou k sobě pojí touha, kterou je třeba ukojit. Tak se stane – a je tady život. Tak banální princip, založený na chemických reakcích v těle, jež můžeme nazvat různě. Důstojně, láskou. Zpříma, bez servítek, sexuálním chtíčem - pro znalosti z biologie ale tyto myšlenky vyhrazeny nejsou -  A jest kniha. Dílo, které začne svou první kapitolu a pokračuje čím dál tím složitějšími úseky. Mohlo by se z toho i přitížit, kolik takových písemností existuje a nebudete tomu věřit, ale mají dvě nohy, pomocí kterých se pohybují. Kdo jakživ takovou knihu viděl… Ještě štěstí, že nemusíme všechny pročítat. Bylo by to zdlouhavé, únavné a navíc, kdo má nohy, umí utíkat. Každá z těch knih má jinou vazbu, jiné písmo, jiný jazyk, jiný tón, jiný osud…a přec si jsou všechny tak podobné. Kdo ale je pánem té knihovny, těch písemností, toho pokladu? Svým způsobem jsou to všichni. Každý je pánem svého štěstí i neštěstí. Přesto nad námi (nebo pod námi? Kde vlastně? ) je nějaká síla (nebo někdo!), která v nepřeberném množství pozemských záležitostí udržuje rovnováhu – heroický to úkon, hodný obdivu. Avšak chvály není nazbyt, a tak s ní není radno plýtvat. Život je věc objemná, a nesmělou radostí člověka naplňuje, že s břemenem tíhy, jež životu náleží, pod kterou se bedra podlamují a hrb vztyčuje, je pomocná ruka nabídnuta.

Je to dar - ten život- , jak už bylo řečeno. A s těmi se musí nakládat uvážlivě a s rozumem. Dárci s nimi nepředávají zodpovědnost. Nezbavují se jí, oni se o ní dělí. Přesto, tento závazek, jež je předáván, neznamená ve srovnání s velikostí daru života nic a na těch obdarovaných šťastlivcích je, aby se vypořádali i s povinnostmi, které jsou jim dány. S povinnostmi k sobě a ke všem zároveň. Jsou jimi svázáni a pevně svíráni. Dodržovat je, jest posvěceným pravidlem, jež je přesto lehkovážně přijímáno. Ti, kdo se jím neřídí, mají na mozku zákal ledabylosti a sobectví. Život, je darem ukvapeným. Ten, kdo si žití nezasluhuje ho vlastní a mrhá jím, kdežto ten, komu se ho nedostává po něm touží. Není jednoduché si uvědomit, kolik štěstí znamená, že vlastním osudem je umožněno psát jednu velkou knihu. S lehkostí bychom chtěli plnit inkoustem nové a nové stránky. To ale není klíč k tajemství žití. S lehkostí, je potěchou konat věci. S lehkostí lze dělat vše. Zcela jistě. Ale pokud lehkost naší cestou je, budeme naplněni vždy čistým svědomím? Co je tedy klíč? Ruka ztěžkne, důležité je vytrvat, i když se papír plní namísto inkoustu vlastní krví. To ke cesta k cíli. Život není naplněn pouze radovánkami. Přetáká i strastmi, smutkem, splínem,… Dvě části, alfa a omega, přesto k sobě neodmyslitelně patří. Tvoří celek. Dva kousky skládanky, které je potřeba spojit. Pokud se to ukazuje jako věc nemožná, zatracení a pádu do černého šatu bezohlednosti se nelze vyhnout…

Když nad tím tak přemýšlím, ztrácím čas. Kolik let si tady stojím, zoufám si, naříkám, nehnu se… Jsem všem lhostejný, k jednomu účelu, nástroj k naplnění lidského egoismu. Svět je zrezlý, rozhodně spíš než já. A to je panečku paradox. Ještě, že ke světu patřím tak vzdáleně. Mohl bych dělat tolik zajímavých věcí. Těmito filosofickými žvásty, které mě nenaplňují, ba naopak, ubíjí mě, nikomu nepomohu. Nikdo si mě nevšímá, nebere na mě ohled a svou mysl otáčí jiným směrem. Tady, na Nuselském mostě, který obestupuji z obou stran chráním ty, co mrhají svým životem…aaa, konečně…!! Už leze dolů, konečně. Spíš než ten zpropadený rez mě zničí to, jak na mě pořád lezou…