Medvídek a já

           Mám malého medvídka. Má místo očí knoflíky a pořád se jen směje. Někdy mám pocit, že se směje mi. Mému utrpení. Ví vlastně medvídek, co je to utrpení? Vidí svýma knoflíkovýma očima, co se kolem něj děje? Chápe proč ho neustále objímám a smáčím jeho malé plyšové tělíčko slzama. Slzama hořkosti, slzama, které se mu propalují do bříška?  Utrpení.                          

Utrpení?

Je to, co zažívám utrpení, nebo jen obyčejný život? Ví medvídek co je to život? Vím já co je to život? Neobývám jen tělíčko dalšího bezvládného medvídka? Můžu mluvit? Vnímám okolní svět? Žiju?

Chtěla bych být medvídkem.

Občas mám pocit, že mi chce něco říct. Natahuje tu malou nitku, co má místo úst, až se bojím, že si ji utrhne.

Mám malého medvídka. Má v bříšku díry od slz. Má jich tam hodně. Musí to být pro něj utrpení. Skrz díry vidím do něj. Vidí on mě?