Apocaliptic

Apocaliptic


Někdy se nevyhnete zkáze, ať už jakékoliv. Nezáleží na její velikosti, spíš na následcích.Třeba vás nic takového nepotká, ale můžete si být stoprocentně jistí? Možná se to stane vám nebo až vašim vnoučatům, prostě až o mnoho let později.Jednou přijde něco děsivého a nepochopitelného. Svět neznáme. Jen si to namlouváme. Od pradávna tu je cosi neznámého, temného čekající na svou šanci.
A já vám teď odvyprávím tento příběh …

Suchá krajina, liduprázdné ruiny měst naší civilizace. Ostrý vítr fičel mezi rudými skalisky, které obrušoval a vysoko mezi různými zákruty a výběžky si pohrával s pevným kabátcem z černé kůže nějakého chlapce. Odhadli byste ho asi na sedmnáct let. Přesto působí jakýmsi věčným dojmem. Věčným a velice vážným. Jeho černozelené oči skelně hleděly do dáli. Měl krátké vlasy černé jako uhel. Jenom sem tam šlo zahlédnout pramínky světle hnědých vlasů. Jmenoval se John Rees. Byl tu prakticky sám. Jen on a jeho vzpomínky …
Malý asi osmiletý chlapec s hnědými vlasy tiskl svůj nosík ke stěně z plexiskla, které oddělovalo místnost plnou lidí a novinářů od jakési laboratoře. Nacházela se tam spousta vědců v bílých pláštích hemžících se u jejího středu. Zde byl sestaven teleport. Vynález z modravých trubic po válcovitém obvodu. Nad ním byl upevněn generátor energie parabolického tvaru. Spodní část se skládala z válce z nějakého moderního krystalu. Obvody podstavce a trubicovitého rámování se shodovaly.
Chlapec zatěkal zelenýma očima. Tam mezi těmi lidmi v bílých pláštích byl i jeho otec Anton, hlavní projektant toho všeho. Anton a jeho syn se na tu chvíli tolik těšili. Dnes se má totiž uskutečnit první teleportace člověka. Klučina už svého otce našel, a tak mu zamával. Muž se stejně zbarvenými vlasy mu gesto opětoval. Poté vystoupal do řídící místnosti. Brzy se to všechno spustí. Tento den se zapíše do historie …
Přístroj se řádně naprogramoval, spustil se přívod energie do parabolického generátoru. Modravé trubice se rozzařovaly a v nich se cosi protáčelo stále se zrychlujícím tempem. V prostoru teleportu se ozývalo hučení připravující se energie do soustředného bodu. Válcovitý krystal se mírně rozsvítil. Přihlížející byli plni vzrušení a očekávání. Fotografové drželi před sebou své fotoaparáty, připraveni cvakat tlačítkem jako o život. Modré tyče zářily energií a náhle se z generátoru uvolnil bílý výboj. V tu chvíli se ozvalo divé cvakání foťáků. Lidé se tlačili k plexisklu. Mezi obručemi se začala zhmotňovat hmota, černá a vířivá. Na tvářích vědců se objevily znepokojené výrazy. Proces nešel zrušit. Záře ustala. Zato mezi lidmi se rozšířil strach. V teleportu stály ( spíš se vznášely ) démonické bytosti .Ihned se rozlétly. Nastala panika chaos. Návštěvníci se tlačili ven. Sráželi slabší a osmiletý chlapec neměl šanci se mezi nimi protlačit. Úzkostně se ohlédl k laboratoři. Démoni rejdili a zabíjeli neobvyklými způsoby oběti vydané jim napospas. Otec v řídící kabině něco rychle programoval. Chtěl totiž vypojit teleport z provozu. Jenže si ho dvě bytosti všimly a vnikly skrz zeď. Jedna z nich spárovitě sevřela jeho hlavu. Anton zakřičel bolestí. Svíjel se. Chlapec vyjekl.
„Tati!“ zavolal.
Jenže ho nikdo za stěnou nemohl slyšet. Dav strhl hnědovlasého kluka sebou. Krátce jen zahlédl, jak druhý démon vrazil svou kouřovou ruku do oblasti jeho srdce. Trhavé pohyby jeho otce ihned ustaly. Jeho oči zmatněly. Anton byl mrtvý. Jeho synovi vhrkly slzy do očí. Další pohled se mu skryl. Lidé ho tlačili. Neměli zájem o druhé. Šlo jen o ně a jejich životy. Chlapci se povedlo najít menší skulinu v té mase. Prokličkoval se mezi zpanikařenými návštěvníky do rohu místnosti k nějaké skříni. Zalezl do ní. Krčil se tam. Bál se těch temných stvoření. Tolik se bál. Také cítil bolest ze ztráty svého rodiče. Tatínka měl hrozně rád a moc na něm visel. Tiše se rozvzlykal.
Brzy se k rozruchu přidaly děsivé výkřiky utrpení a násobícího se děsu. Něco spadlo a někdo narazil velkou silou do jeho skrýše. Skříň z plechu se pod tou vahou promáčkla. Kluk sebou polekaně trhl. Potom to vše skončilo. Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Několik minut tam seděl stále pln napětí a strachu. Znenadání se dveře rozlétly. Chlapec sebou škubl. Bázlivě se díval před sebe. Tyčil se tam mohutný démon. Už nebyl kouřovitý. Nabyl pevného tvaru. Měl šedou barvu a jeho tělo bylo zvýrazněné různými ornamenty černé barvy. Oči působily hluboce a nekonečně temně.
„Před námi se jen tak neschováš, Johne“, pravil démon.
Chlapec na něj překvapeně zíral.
John pozvedl hlavu. Tahle vzpomínka byla přibližně sto padesát let stará. Slunce zapadalo. V krajině se začínalo šeřit. Mladík si stoupl a urovnal si rukávy svého kabátu. Přitom si prohlédl své nehty. Měly trvale našedlou barvu, i když to nebyla jediná změna na jeho vzhledu. Nesnášel démony i sebe za to, co s ním provedli. Tvář mu na chvíli ztemněla nenávistí.
Věnoval jeden pohled k rudé záři na horizontu. Pak vyrazil. Vyrazil zabíjet stvoření zla.


Od té hrůzné události už tedy uběhlo přibližně stopadesát let. Část lidí byla v počátcích démonického vládnutí zavražděna, jiná zas zotročena. Zbylí uprchlíci se usídlili v horách. Vybudovali si tam komplexy s přepěťovou ochranou. To jediné vás dokázalo před nimi uchránit. Elektrické pole mělo stejnou funkci jako to magické, jenže tyto alternativní způsoby nepoužívali. Nějaké užitečné informace měl jen John Rees a ty využíval k likvidaci svých démonických nepřátel. Takových komplexů bylo dost a téměř praskaly ve švech tím velkým počtem lidí. Což byl jeden z problémů. Panoval tu nejen nedostatek míst ale i jídla. Po letech jejich řady prořídly. Nikde byste mezi nimi nenašli tlouštíka. Obyvatelé skalních základen byli bledí a hubení. Nevycházeli nikdy ven. Drželi se raději v bezpečí jeskynních komplexů. Chovali se nerudně a bezohledně ke každé přítěži. Nenalezli byste tu ani příliš dětí. Považovaly se za přítěž , dokud nedospěly a nemohly pomáhat v práci.
V jedné z takových základen žila i třináctiletá Anith. Jako šestiletá osiřela. Její matka Lien zemřela na jakousi neznámou nemoc. Lien byla otrokyní démonů, které se povedlo prchnout. Do základny přišla už těhotná. Takže Anith nikdy nezjistila identitu svého otce. Jako malá se na to tolik neptala.
Teď seděla ve své kabině na palandě. Prohlížela si prsten, který patřil její matce. Byla to jen cetka pokrytá slabší vrstvou stříbra s černými ornamenty. Někdo zabušil na dveře. Dívka pohodila špinavoblond vlasy stranou a šla otevřít. Stála tam partička dětí v jejím věku. Rozpačitě se usmívali a Jeff držel cosi zabalené v rukou.
„Ahoj, co tu děláte?“ podivila se dívka .
„Přišli jsme se ti omluvit , Anith. Ten včerejšek nás mrzí“,spustil Jeff .
Anith si na chvíli neradostně vzpomněla, jak jí Jeff s partou psychicky šikanovali a rozlili jí v jídelně pití. Všichni si ji pak hlasitě posmívali.
„To není třeba“, odbyla je a chtěla zavřít.
On však stihl mezi dveře vsunout nohu.
„Odpusť nám to. My to myslíme vážně. Aspoň si to vem“,pověděl a vrazil jí to do rukou. Poté se otočil a vyzval svou partu k odchodu. Ti pouze řekli Anith jen nervózní „ahoj“ a pádili pryč.
Anith překvapeně stála, stále hledíc za nimi. Nakonec zalezla dovnitř. Rozbalila balíček. Vyklubal se zněj pořádný kus zákusku. Takovou porci světlovlasá dívka ještě neviděla. Sladkosti patřily k velkým vzácnostem a mohli si je dovolit jen ti majetnější. Anith si odkrojila malý kousek a pustila se do něj. Páni, jaká dobrota to byla! Věděla , že si ji musí šetřit. Bůh ví, jestli se jí taková příležitost znova naskytne. Trochu ji zamrzelo, že se o takové potěšení nemá s kým podělit. Kdyby tak její matka žila! Ta nic sladkého neokusila. Pouze příkoří a utrpení. Začalo jí být smutno a chuť ji přešla. Cítila i lítost. Schovala tedy nedojedený kousek zákusku do ledničky k tomu velkému. Pak se začala věnovat jiné činnosti.

Rozednívalo se. John se vracel ze své výpravy. Dnešní noc patřila k těm nejnamáhavějším. Stále v něm přebývala zlost a touha po pomstě.
Brzy dorazil do své skrýše umístěné také ve skále. Byla perfektně chráněná. Pokaždé si vzpomněl na člověka, který toto útočiště vybudoval. Znovu myslí zaplul do minulosti. Byla tak rozsáhlá a plná vzpomínek. Bolestných, plných strachu i zlosti. Radost mu byla tak vzdálená. Všechny takové vzpomínky kamsi zapadly, ztratily se. Nedokázal je vylovit. Aspoň Jason se z nich neztratil. Na tváři se mu objevil nepatrný přídech úsměvu. Brzy však zmizel. Mladík si svlékl svůj kabát a přehodil ho přes židli. Na stůl odložil své zbraně. Velice zvláštní dýku, na níž byl vyryt nápis v cizím jazyce, malou mikropulsní pistoli, silné lanko s navíjením a jakousi malinkou dózu plnou nějakého bílotřpytivého prachu a zrn. Zbraně vyššího kalibru měl schované jinde. Přešel nalevo od stolu k umývadlu. Pořádně se propláchl. Narovnal se. Teď si díky zrcadlu hleděl do obličeje.
„Nechápu, proč jsem se ho dávno nezbavil“,pravil s nelibostí v hlase. Hned na to si uvědomil , proč tu tento předmět stále setrvává. Kontroloval se tak, jestli se na něm něco nemění či neprojevuje cosi démonického. Poté šmátl do nějakého kelímku s mazlavou látkou. Nanesl si ji na utržené rány a jiná zranění. Mast ihned vytvořila na daných místech ochranný a léčivý film. Pak zašel doprava k malé spížce. Vytáhl si jednu proteinovou tyčinku a pustil se do ní. Tyčinka měla šedobílou barvu a prakticky žádnou chuť. Na to si už John zvykl. Potraviny s takhle velkou trvanlivostí obvykle za nic chuťově nestály. Jen málokdy si připravil něco lepšího. Usadil se do pohovky a zvažoval, co dalšího provede.