Eufrat a Tigris

Eufrat a Tigris

• Bude to za dvacet.
• Neviděla jsem vás už někde?

(Tak to těžko říct,kotě, i kdyby, tak nevím,jestli bych si tě pamatoval, málokdy vím sám o sobě, natož abych věnoval pozornost okolnímu, ale neměl bych se takhle ptát spíš já?, nebo co si slibuješ od toho, že hned ze startu zaujmeš pozici muže, jak si to potom představuješ v posteli, nebylo by nás tam moc, co, kotě…?)

Podíval se na ni tázavě a nasadil výraz, kterému se dá říct jedině “odtušil”.

• …hmm…nevím. Kde myslíte?
• Nebyl jste v knihovně na vyhlášení soutěže Můj sobol?
• Jo, to sem byl, trochu jsem tam asistoval, ale přišel jsem pozdě, takže sjem byl trochu za magora, ale jo, byl jsem tam, Eufrat se ošíval jako by nevěděl, jestli se má cítit polichocen jejím zájmem a pamatovákem, nebo sklopit oči vzpomínkou na hodinku, která nebyla z jeho nejlepších.
• A můžu se zeptat, co děláte?

(Aaa, kotě,takhle to teda je, nezamlouvala se ti moje kvalifikace, asi budeš malá nedoceněná lejdyna, hrdopyšná ambiciozní havraní dívenka s ňadérky ztuha kupředu, mám tě uklidnit, nebo tě stejně nepřesvědčím…?)

- Já jsem ještě student, odvětil Eufrat a zajel si do vousu právě že jen střihaného.

• A co studujete, jestli se můžu zeptat?

(Ale ale, kotě, jsi neurvale dychtivá a na to,že se vidíme podruhé v životě, jsi nepatřičná až běda…)

• Teď ještě filmovou vivisekci… ale předtím jsem dělal literaturu, tedy literární čalounění bílých čtvrtek papírů…
• Aha…
• No, tak proto jsem se tam ochomejtal, říkal omluvně Eufrat a začínal jiskřit.
• Aha, zopakoval se Havranka, nechvatně si sbalila drobné, zašněrovala kabelku a podívala se zpátky na něho.
• Tak děkuju a nashledanou.
• Nashle nashle, šuměl si Eufrat pro sebe i nahlas a díval se na její sebejistou chůzi právě pukajícího ženství, které on nemůže porazit svými přiblblými kecy, jo, občas se mu to povede a i sám sobě přijde zajímavý, ale spíš podezřívá ty dívenky na přechodu k ženám z velkorysé shovívavosti. Nebyl sice nijak stár, ale jeho vizáž ho dělala záměrně starším, ačkoliv tím nic zvláštního nesledoval.

Ne, kotě, tebe nepustím, i kdyby z toho nebylo vůbec nic, jen si prostě zasportujem, i kdyby jen slovně, pojď, zahrajem si trojhru, já budu za dva, proti tobě i s tebou, prostě jak vám to vyhovuje…, říkal si Eufrat a vyběhl ke schodům.

Z druhého patra sešli až do přízemí a pak do sklepa, kde byl noční podnik s výmluvným názvem Maňana, usadili se ke stolku a pátravě se prohlíželi, popíjeli míchané drinky a rukama svých myšlenek i slov si osahávali toho druhého. Snadno se jim podařilo zrušit čas i prostor jinak rozjíždějícího se pubu, který byl právě v kurzu a pohlcoval ometáky, klepny, běhule i nóbl kramfleky bez rozdílu vah i postavení.

(Kotě, jsi vskutku nádherná, ani ne tak krásná a vyšlechtěná, jako podmanivá suverenitou svého dívčího sebevědomí, kterému ještě neuteklo mlíko a které ještě nevystopovalo tu nejhlubší brázdu krve, už nahoře jsem tě musel obdivovat, nic zvláštního na první pohled, ale věděla jsi, co máš, a i kdybys měla ještě míň, tak jsi stejně pohledem říkala: jsem si vědoma svých krás a je mi volné jakékoliv srovnání, jsem jen já a ty se kasej nebo nadbíhej…, jo, tvoje oči vždycky budou jen hádat blankyt nebes v moři, protože jsi tmavá a jsi volavka, ta, která stojí slepá na břehu černého moře,ale ví o něm každým pírkem…)

Eufrat vláčně stavěl zámky a ona pokyvovala, soustředěná, ale i obezřetná ( To by mohl říct každý, holenku…), dávala si pozor, aby nebyla příliš lačná jeho slov a všechno kolem se nějak zpomalovalo, Eufrat k ní mluvil nahlas i v duchu, objímal ji rytmem řeči i těla a ještě si uchovával nadhled, dával ji svá pro i proti, tvořil fantazie, jednou ji chtěl, podruhé toužil ublížit jí.

(Chtěl bych tě pohladit, kotě, jen jednou, ale až do dna, tak, abys v jediné chvíli nasadila pupeny, rozkvetla, uzrála a z tvých plodů bychom nakrmili ty nejhladovější psi noci, jsi nádherná, najednou se měníš, tak havranka, volavka nebo labuť, ta, co umře před svítáním???)

Nadále Eufrat ševelil, ale jiskra očí byla najednou tmavší. Pak Havranka vyskočila ze židle, nenávistně na něho vyjela dýkou pohledu a beze slova odchvátala. Eufrat tupě hleděl před sebe, zastavený úsměv v nádechu a jako by nevěděl. Vyšel ze sklepa a stoupnul si do podloubí, za ním blikal neón Maňany a před ním se otevíralo prázdné, noční náměstí.

Míjel jednu z laviček po obvodu, chtěl se podívat blíž, jestli tam náhodou nesedí rozdurděná Havranka. Nebyla to ona, ale přesto si stoupl za lavičku a vyčkával. Na druhé straně náměstí se loubím mihl dlouhý zrzavý vlas a za ním chtivá ruka. Několikrát se to opakovalo. Pak oba vykřikli, skočili po sobě naposledy a už se neukázali. Divočina, pomyslel si Eufrat.

• Vidělas to?, řekl s mírně hraným údivem.
• Ne, vydechla dívka na lavičce, napůl nevěřícně a napůl ironicky, zároveň se k němu otočila. Fakticky ne, ale jestli chceš, můžeš mi to ukázat, ale hlavně bez řečí, co říkáš, protože na tobě vidím, že beze slov jsi nahý jako já s nimi, tak co, vlkouši, jdeš, nebo jsi na útěku?

Eufrat zapomněl myslet a zapomněl mluvit. Prostě jen šel. Dlouho a naboso.