Za zavřenými dveřmi

Sedím na posteli. Opírám se o zeď a pevně tisknu dlaně k uším. Nechci nic slyšet, nechci nic vědět. Namlouvám si, že to blesklo někde daleko a počítám sekundy... ale mnohé zahřmění jsem musela přeslechnout, abych sama sebe přesvědčila, že vichřice řádí někde jinde, daleko od domova.

 

"Nebuď hloupá," napomenula jsem se. "Ty to moc dobře víš, tak nad tím nezavírej oči." Ruce jsem nechala klesnout do klína, smířena s osudem jako odsouzenec. "... proč se na mě tak hloupě díváš? Nebul, prosím tě! Nesnaž se mě tím usvědčit. Jsi tak falešná. Nebul! Na to se nebudu dívat. Vypadni! Jdi do kuchyně." "Ale..." Ozvaly se spěšné tiché kroky, pod kterými zavrzalo pár prken, pak další těžké kroky a vzápětí prásknutí dveří. Letělo mi hlavou, že se rozběhnu za ní... ale jenom z pomyšlení na minové pole ležící hned za mými dveřmi jsem se toho nápadu vzdala. Natáhla jsem ruce před sebe. Třepaly se jako pokročilému pijanovi. Srdce mi buší jako by mělo vyletět z hrudi. -Ten Parchant- V tu chvíli se strach s bezmocí a nenávistí slil do jednoho pohledu. Oči se mi naplnily horkými slzy, ale já je nechtěla nechat vytéct. Roztřásla se mi brada. Držela jsem ji rukou... takovou poctu mu nedopřeju, nezaslouží si mé slzy. Ani jednu jedinou. Raději budu nenávidět! Ty naivní a sentimentální holčičko, vzpamatuj se. Je to svět, ne pohádka. Nespravedlnost se ti otře o nohu jako přítulná kočka a ty hned vyvádíš. Buď silná… jako vždycky. (Říkala si to jen proto, aby se nerozbrečela. Aby se vyburcovala ze sebelítosti.) Jenomže když budu silná, umlčím s sobě tu jemnou osobu, ta co mě dělá dobrou a laskavou. Vystřídá ji zahořklá stará žena plná nenávisti a … síly.

 

Stiskla zuby a oči zúžila nenávistí, a tím definitivně zahnala slzy. Svým vnitřním rozhovorem se uklidnila natolik, aby mohla jednat relativně normálně. Už se to stalo tolikrát, že dnes může v klidu vzít sluchátka a knihu; sluchátka ji odříznou od tohoto světa a kniha ji přenese do jiného příběhu. Do takového, kde se vše stává jiným lidem než jí.

Chci vypadnou. Kamkoli, ale okamžitě. Jenomže nemůžu...

Konečně chápu ty prázdné knižní obraty… a kysele se usmívám nad tím paradoxem. V podstatě můžu děkovat všem přítomným aktérům dramatu, kteří mi pomohli pochopit: knedlík v krku, krvácející srdce a zlatou klec. Ano, přesně to chápu. Nic mi vlastně nechybí až... až na tu nezbytnou věc nazývající se život.

 

Kniha ji tentokrát neodvede do neznámých končin. Nedokáže se soustředit. Cítí se prachmizerně a tak ji napadá, že toho využije k napsání díla. (Citové výkyvy jsou docela užitečné ;).) Zapne počítač i bedničky. Zapojí si sluchátka (nesmí být slyšet, že má zapnutý kompl). Zasedne za počítač, aby si nějak vybila svůj vztek. Zabíjí hlavní hrdiny a dopřeje jim to nejhorší, jen aby si sama zvedla náladu. Vždycky na tom může být někdo hůř než ona... to jí dodávalo sílu. Stůl s počítačem stojí naproti dveřím. Nechává si v uchu pouze jedno sluchátko, co kdyby přišel... musí si krýt záda.

 

Jak může ten hajzl nazvat moji drahou maminku podvodnicí a lhářkou? Jak se vůbec opovážil? To už raděj měl říct o mě. Já bych to klidně udělala, ale moje máma? Ta, která je manželka v pravém slova smyslu? Co nikdy o svém manželovi neřekla nic zlého, i když ji tváře zmaloval tak, že už nepotřebovala tvářenku? Co jej ctila a nikomu nedovolila o něm říct křivého slova? Copak si zrovna ona něco takového zasloužila?

 

... La'Mole padá k zemi. Nevinný není ušetřen. Všichni umírají, jen Geralda ta prohnaná bytost tu zůstala, neboť se podvedem vyhnula obvinění!

 

Radek byl v obýváku, seděl u svých zasraných letadýlek důležitě jako páv, a maminka v kuchyni. Chvilka pro nás v soukromí. Nechce, abychom se bavili o samotě. Jako kdyby jsme proti němu chystali nějakou boudu... je směšný. Chová se jako diktátor a připadá si jako spravedlivý král.

 

Máma chystala večeři. Nemá rád, když máma vaří, protože prý utrácí zbytečně peníze za propálení elektřiny... ale copak by nebyl každý chlap rád, když mu manželka vaří?. "Copak to vaříme," zeptala jsem se snažíc nadhodit lehký tón, i když jsem sama cítila tu mrtvolu, co tu mezi námi zapáchala. Chytla jsem ji za ramena, ale ona sykla a ucukla, jako kdybych ji spálila. "Co je?" Ptám se opatrně, ale už tuším... začíná to ve mě vřít. "Ale nic... " "Vyhrň si rukávy," povídám, "nebo to udělám sama!" Stála tam jako hromádka neštěstí. Dlouho přede mnou skrývala své tajemství. Musela jsem jí vyhrnout rukávy sama. Sem tam se objevil modrák. Kdybyste je přeměřily s velikostí palce drahého manžílka, nenašli byste rozdíl. Tak proto nosí jen dlouhé rukávy. Já hlupačka. Jak jsem mohla být tak slepá? "To nic" Říkala a přitom si rychle shrnovala rukávy. Že nic?! ŽE NIC, naopak, to všechno! Surovec. Tak takhle probírají své spory. (A ona si raděj ani nepostěžuje.)

 

Šla jsem si sednout. Rozhostilo se napjaté ticho přerušující akorát praskání oleje. Radek vešel do kuchyně. (Nechci ani pomýšlet na to, zdali nás kontroloval, nebo si opravdu!!! šel jen pro jablko.) "Musíš to vařit na mírnějším plameni... tak se spotřebuje méně elektřiny. A nedávej tam ten sýr, vždyť to tam nebude dobré!" Maminčino tajemství mě tak rozčílilo, že když se tam tak objevil a pánovitě kecal mamce do vaření, o kterém věděl velký kulový, viděla jsem barevně. Jakou chuť jsem měla vmetnout mu mastnou urážku do toho arogantního obličeje. Máma se vzmohla na chabou odpověď, již vyčerpaná z nedávné bouře. Věděla jsem, že kdybych se neudržela, odnesla bych to nejen já, ale i ona. To jsem nemohla dopustit. Tak jsem zůstala zticha. (Ale stejně tam vysel temný bouřkový mrak, jež zastínil celou místnost a nepropustil ani paprsek slunce.) Ale oči jsem nemohla zamaskovat. Stálo v nich pohrdání a nechuť k tomuhle Člověku. Když procházel okolo, podíval se do nich. A četl... avšak přes svou 'nadřazenost' v nich zahlédl vzdor malého děcka a nenávist si vyložil jako odmítání jeho svrchované autority. Možná je pravda, co z očí vyčetl, ale jistě ne jen tohle.

 

Brunátný v obličeji se mě zeptal: "Co je?!" A já na něj: "Nic." (To nic, jako jsou nic matčiny modráky a matčiny slzy. To nic!) Ztratil u mě veškerou úctu, i ten poslední zbyteček, který jsem k němu kupodivu opravdu měla. Nemám proč si jej vážit. A asi to jej nejvíc dráždilo.

Život byl jako na malém voru, do kterého zatékalo... Provazy se trhaly, stěžen nestál rovně. Plul neklidnými vodami. Za každou bouří jste mohli čekat další. Na bouře, hromy a blesky jste si zvykli, ale potom to ticho, ten krátký oddech vás vyčerpával nejvíc... čekáte a nevíte jak dlouho to bude trvat. Nevíte ani odkud se to znovu přižene. Byli jste hnány nestálými vodami, na nestálém plavidle a třepali jste se z další průtrže, protože jste si nikdy nemohli být jisti, jestli to pro vás není ta poslední. Čekání. Trhá vám to nervy. Nemůžete ani usnout, nebo si odpočinout. Stále jste ve střehu. Bojíte se, aby vás to nechytlo nepřipravené. Bojíte se, a nesnášíte tu bezmocnost, se kterou se necháváte unášet vlnami, neschopni ovlivnit počasí...

 

Kdy mě uhodil poprvé? Ani nevím. Připomínám si ty bolestné okamžiky, které jsem zakopala velice hluboko. Tak hluboko, že už se vytratil datum a čas konání té tragikomedie života... Všechno se rozpadlo v prach zapomenutých vzpomínek a zůstaly jen pocity úzkosti... Znovu všechno prožívám, abych to odevzdala papíru, tomu oddanému posluchači, a abych si vypsala svou oblíbenou propisku. Doufám, že tím se od toho osvobodím. Tolik se bojím, že nade mnou zůstane vyset věčný stín... jako stín z pohádky od Andersena (Stín už nechtěl být ten podřadný, pouze doprovázet svého pána jako pes. Osvobodil se, a co víc, zotročil si svého bývalého pána a ten mu sloužil až do konce stínových dní…)

 

Poprvé to bylo, když jsem umývala záchod. Seděla jsem na kachličkách a pucovala jej. Modrý kýbl s vodou jsem měla postavený ve dveřích. Nevím, vážně nevím, proč se zase hádali, ale on jako vždycky mluvil zcestně a máma se ho snažila přesvědčit, že to může být i jinak než si myslí. Prosazoval něco absurdního, co se nedalo pochopit! Nemohla jsem to poslouchat. Nesouhlasila jsem a prostě jsem nemohla nečině přihlížet. Cítila bych se jako zbabělec nechávající svou matku napospas hladovému vlku. Vzpomínám si, že jsem mu poprvé řekla z plných plic, co si o něm myslím. A vím, že to nebyla slova zlosti neuváženě vyřknuté v návalu hněvu. Tohle byla odvaha dána silným nesouhlasem. Ukončila jsem to slovy (což bylo z toho všeho nejsilnější, takže si snad dokážete představit, že jsem se nesnížila k hrubým nadávkám.): "Chováš se k nám jak ke kusu hadru!" (Mimochodem to mě tak napadlo, když jsem v ruce držela špinavou hadru na záchod... :)) To ho tak naštvalo, že práskl dveřmi od záchodu (málem mi přerazil nos, kdybych neuskočila dozadu, čekajíc od něj ránu... V obličeji byl červený jak rozpálená žehlička. Že by něco chtěl vyžehlit? Měla bych přestat být tak cynická a nedělat si tak nehoráznou legraci ze smutných věcí... pro slabší povahy: Nečtěte ty závorky :)), ale protože kýbl jsem postavila na práh, ozvalo se křupnutí a nejen, že se dveře znovu otevřely, ale z praskliny táhnoucí se přes celý kbelík crčela voda po chodbě a vsakovala se do koberce... (Voda byla špinavá, ze záchodu, jako jeho špinavé chování vůči nám.) To mě naštvalo; nechtěla jsem si to nechat jen tak líbit.

 

 

 

To se stalo ze začátku našeho soužití, kdy jsem byla ještě hloupá a naivní nevinná dívka, co nezažila hrubou ruku. Za tu dobu jsem zmoudřela a ztvrdla. Teď vím, že daleko hrdinštější, efektivnější, ale hlavně těžší je držet se a nic neříkat. Postupem těch dvou roků jsem se stávala zatrpklejší a bázlivější. Ale hlavně jsem zestárla tak, jak bych neměla. Každý měsíc mi připadal jako jeden dlouhý rok. A co zůstalo po té naivní roztomilé holčičce? Jen taková skořápka, namalované velikonoční vajíčko, které zakrývá vrásky patřící spíše stařeně. Přátelé neopustili tu holčičku, ale už nespatřili tu druhou, kterou ani nechtějí vidět. Je daleko jednoduší přátelit se s veselou slečinkou, než se zatrpklou ženou.

 

 

Těžko se píše o ranách. Jako kdybych se měla za něco stydět. Jako kdyby to co dělá ani nebylo něco tak strašného. Málem jsem se nechala zviklat... už bych uvěřila té hrozné lži, že to vlastně není zas takové provinění, že zato můžu výhradně sama; ale to bylo jen tím, že jsem v tom žila dennodenně. Za nějakou dobu, jsem vážně uvěřila, že to není špatné, bít manželku a její dítě. Kdybych neměla kontakt s okolním světem, tak bych v tom byla utvrzena a už bych si nestěžovala, ale brala to jako svůj úděl. Poslední měsíce jsem se každý den ujišťovala – není to dobré, tohle si nesmí dovolovat –, abych na to nezapomněla. Věřte, že zapomenout se dalo lehce.

 

Tváře se mu nadouvaly a oči zdivočely (skoro jako posedlému). Vrazil mi facku, až to plesklo. Stála jsem tam jako nehybná přikovaná socha a z očí mi šlehaly blesky. Takhle můžeš ovládat mámu, ale mě ne. Bojově rozkročena, rozhodnuta nehnout se ani o píď, jsem čekala co udělá. V tu chvíli jsem se nenechala zviklat. To proto, že se do mého mozku nedonesla taková nepatrná informace, že místo šavle, příruční pistole, či granátu, mám v ruce jen špinavý hadr, ke kterému jsem přirovnala sebe a mámu. Naštěstí pro mě to byl první ostřejší střed, takže nejen mě, ale i Radka překvapila jeho reakce. Zkrotl a jako zbabělý pes, nedokážíc unést svou vinu, utekl do pokoje ke svým letadýlkům, jako že nic.

 

To mě nejvíc doráželo. Naše domácnost se chovala, jako by neměla oči ani uši. Po každém střetu se další den jednalo, jako že se nic nestalo. Jen někdy poté se objevila kytka pro matku a čokoláda pro mě. Nesnášela sem to. Jak si může vůbec myslet, že se nechám koupit tak lacino, na čokoládu, byť ji mám opravdu moc ráda? Mám pocit že jsem úplatek vždy vyhodila, nebo jsem jej nabídla svým kamarádům. Jestli se mi neodváží ani omluvit do očí, tak je pro mne jeho 'omluva' zbytečná.

 

(Cenila bych si přiznání, kterou nemohl říct asi pro svou hrdost, neboť to by řeklo, ano udělal sem chybu, sem chybný, sem na stejné lodi jako vy. Vyjádřil by tím pokoru. Snad by se našlo i kousek úcty k člověku, jež nezakrývá svéch chyby laciným vykoupením. Takové omluvy jsou jako laciný parfém prostitutky, jímž se snaží zakrývat pot svých zákazníků ulpívající na svém těle... Ne, že bych snad chtěla drahé dárky, ale pro mě je to celkově nepřijatelný způsob omluvy za vinu, která se opakovala... )

Měl mi odvážně přiznat svou chybu, protože za celou dobu jsem u něj nepocítila opravdovou vřelou lítost zato co udělal. Jen prázdná oficiální slova. Snad jsem na něj moc tvrdá, ale copak to není dospělí mužský, aby se postavil čelem ke svému jednání? Je plně odpovědný za své činy!

 

Stále jsem tam stála  s jednou tváří červenou, ale to mě pořád nějak nedocházelo a křičela jsem přes celou chodbu nějaké další věci. Jako ať si uvědomí jak jedná a co že si myslí, jestli jsme bouchací pytle nebo co. Ale pravda, neznělo to povzbudivě, spíše jako nejhorší nadávky, na které jsem se (na nadávky v pravém slova smyslu) nezmohla. Od té doby se mnohokrát staly střety nás tří. Pamatuji si jen některé... ty nejhorší. Je zvláštní že ještě potom všem se dokážu smát... však mě z toho vysekalo pár lidí.

 

Snad jediné naše (tedy mámino a moje) 'soukromé' místečko, kde jsme se nemuseli bát náhlého vpadnutí nezvané osoby, byla koupelna, a to v čase, kde se máma koupal a já si čistila zuby. (Celých 30 minut?!... od kdy že si to čistíš zuby? Od tý doby co se vzali? I když... spíš asi tak měsíc po svatbě. Tak alespoň nějaký pozitivní dopad mělo toto manželství... ach ten cynismus.) Tam se nás neodvažoval rušit. Ptala jsem se jí, jestli ho ještě miluje. A ona kupodivu přikývla.

 

Uvědomuji si, že ji tu líčím trochu jako ušlápnutou puťku, ale to vůbec není pravda. Ona se mu dokázala postavit... ale jak jsem již řekla, větším hrdinou je ten, co se udrží a nenechá se vyprovokovat. Jednou mu vrazila facku se slovy: "Tak tohle nám děláš, libí se ti to?" A v odpověd přiletěla facka daleko tvrdší a přesnější. To bylo jedinkrát, kdy ona vrazila jemu. Potom už to nikdy neudělala. Ale ne proto, že by neměla odvahu, ale protože to nic nevyřešilo. A ona chtěla zachránit manželství, ne jej ničit.

 

Jednou jsem řekla Radkovi, když jsme se hádali, nějakou výtku – zřejmě se podobala něčemu, co se mu snažila v klidu vysvětlit maminka – a on na mě zařval, že jsem stejná jak moje matka. Mínil to jako urážku, ale ani si nedokážete představit, jak mě tím potěšil, protože máma je pro mě velikán... A být jako ona je spíš pochvala. Takže ta urážka se mu moc nepovedla... 

 

Pro zlepšení 'rodinné situace' jsme udělali společné sezení u kávy a koláčků. Nedávala sem tomu moc šancí, ale souhlasila jsem kvůli mámě. Seděli jsme tam a vybavovali jsme se, ale stejně jsem došli k nějakým problémům, a tím k hádce.

 

(Vadilo mu skoro cokoli. Seřval mě i k vůli koši, který sem posunula o 5cm... Všechno muselo být na pohled perfektní, přesně jako jeho manželství. Ano na pohled je všechno v pořádku... možná jen ta jeho manželka by se měla víc radovat, když má tak dobrého manžela; a jak se na všechny usmívá, jak žertuje, když snad někoho omylem urazí, pokorně se omlouvá, je to svatost sama; lepšího člověka byste nenašli, no opravdu, a má tak bídnou ženskou, která to sním neumí, to být na jeho místě kterákoli jiná, jistě by s ním vycházela o mnoho lépe, ale co by jsme měli čekat od ženy co odešla od svého manžela se třemi dětmi, kdo ví jak žila? Už nikoho nenapadne, že Radek byl také ženatý a má dceru... to mnoho lidí neví. Proč se sním rozvedla jeho bývalá? Teda vůbec se té ženě nedivím... ale už dost urážek. Však já věřím že jednou na to dojede. Že udělá nějaký kopanec a všichni ho konečně uvidí takového jak ho znám já. Ale to je asi naivní představa. když to dokázal skrýt 20 roků, tak mu to nebude dělat problémy ani teď. Většina lidí ho tak opravdu vidí, klidného a příjemného. Tak lehce se nechávají obalamutit, až je mi z toho blbě. Ale nemůžu jim nic vyčítat. Ani máma ho tak nepoznala dokud se nevzali. Ona to manželství tak moc chtěla, že byla slepá k náznakům a přes růžové brýle mu omlouvala veškeré malé provinění. To manželství chtěla tolik, že se Radek nemusel prakticky vůbec snažit. Dala se mu jako na zlatém tácku... a co dostaneš zdarma toho si nevážíš. Dala se mu tak lacino, že tím zničila manželství ještě před tím, než začalo... Ještě si nevšiml, že ona je poklad. A on s ní zachází přesně tak, jako marnotratný syn s penězi... prohýřil ji. No ale už toho nechám, nebo se příběh vytratí jako pára nad hrncem a zbudou po něm jen kapičky na pokličce. Tak konec téhle zbytečné závorky, který je jen výlev mých citů... :))

 

Když tu maminka (už se schylovalo k hádce) navrhla shrnutí a nalezení kompromisu. Já jsem prohlásila, že se sice nebudu zapojovat, ale přidám závěrečné ano, ne. Jenomže to Radka naštvalo, řval na mě abych vypadla z tohohle pokoje. Já mu zas odporovala, že mám právo tu být, že je to společný pokoj a přitom jsem se křečovitě držela máminy ruky. Řval ať vypadnu, ale já zase asi tak stejně hlasitě říkala, že tu chci zůstat, zůstat, zůstat. Ale to už mě tahal za nohu a protože mě máma neudržela, chytla jsem se konce pohovky (Je to ironie, protože po tomto výstupu jsme nemohli pomýšlet na upřímné hledání kompromisu… tak proč sem tak tolik chtěla zůstat…) Táhl mě hrubě za nohu, jako kdyby chtěl odtáhnout mrtvolu jelena, kterého (nedopatřením) porazil autem. Na jednom místě mnou tak smýkl, že mi palcem sedřel kůži, až se objevilo pár kapek krve. Ale kdo by si toho všímal, když bojuje o kompromis? Máma se mě snažila bránit, ale co zmůže takové tele s matkou proti rozzuřenému býku? Vzal jí za vlasy a odhodil ji zpátky do křesla. Já zařvala místo mámy a zase chránila ji. Tak to šlo chvíli dokola.

 

Někdy mám ve vzpomínkách díru a tady je jedna z nich. Vůbec nevím jak jsem se z té kaše dostala, ale potom jsem se ocitla v pokoji. Sama. Ona zůstala tam. Bála jsem se o ni, ale neměla jsem odvahu vrátit se na bojiště, zvláště, když mi došly náboje i dech.

 

(Vlastně všechno co jsem tam zažívala byl jako boj. V jednu chvíli jste se mohli posrat strachem a vzápětí vás zvířecí instinkty zbavily pudu sebezáchovy-strachu- a vy se vrháte do boje, neuvědomujíc si nebezpečí. Pak vám ustřelí nohu a vás znovu popadne strach a zbabělost. Ležíte v příkopě a prudce oddechujete. Musíte se uklidnit, ale jde vám to pěkně těžko, protože bomby nepřestávají padat a kulky nepřestávají létat. Vidíte jak váš druh vyráží do boje, ale když je zraněn, necháváte ho ležet. Nenapadají vás hrdinské myšlenky jako to bývá ve filmech. Jde vám doopravdy o kůži. Ale když vás škrábne kulka, popadne vás zvířecí dravost, se kterou se vrháte do boje pro přítele. Všechen strach opadne, protože na něj nemáte čas. Nejhorší je vypadnout z role a znovu se dostat do boje. Nemáte odvahu. Člověk padá po levici, další po pravici a vy tajně doufáte, že vás to dostane rychle. Máte nervy na dranc a když se boj zklidní, vy se v zákopu podíváte okolo; chce se vám blít. Máte chuť dezertovat, protože to zase začne a vy nemáte odvahu... Nedostává se vám ani síla. Již dávno jste neměli něco pořádného k snědku, nepamatujete si žádnou z lahodných chutí jídel, které pro vás byly tak běžné, že když jste zjistily, že je to trochu přesolené, okamžitě jste to vyhodili a teď by jste se i poprali o spálený zbytek nějakého pořádného jídla. Jíte všechno co se vám dostane do rukou a je vám jedno, že už ta konzerva hodně dávno přesáhla záruční lhůtu. Sice vás to zachrání od smrti, ale nedodávám to sílu potřebnou na normální život, natož na život v boji. - Chápu proč mnozí vojáci spáchali sebevraždu po skončení boje. Předtím jsem to také chápala, ale teď to chápu hlouběji. Na frontách si zvykli na boj, na bomby, strádání, smrt. Ale potom už nemohli slyšet ticho. Člověk si dokáže zvyknout na špatné podmínky, ale nejtěžší je vrátit se zpátky do běžného života. Někteří to nedokázali. Uměli neohroženě bojovat za něco, co si ani nevymysleli a poté neuspěli v normálním životě. Zůstali troskami, i když jste je nakrmily a oblékly. V nich samotných boj stále pokračoval a pokut jej oni sami neskončily, tak pokračoval dál, dokud ho neumlčeli sebevraždou. Někteří se přes to dostali. Ti co měli čerstvý pokrm, ale nemyslím jen co do úst, ale hlavně milující ruce, které je hýčkali a nevzdali to s nimi. Potřebovali lásku, jako děti ji sobecky přijímaly a nevraceli, protože sami byly vyždímáni a nemohli ze sebe nic vydat.)

 

Nadávala jsem si za svou zbabělost a nechtěla jsem se ani vidět, jak jsem ze sebe byla zklamaná. Podívala jsem se na své ruce, vlastně jako vždycky, když mě něco rozrušilo. Třepaly se. Ty potvory se třepali jako já uvnitř. Ale nadávala jsem jim, protože to dávaly otevřeně najevo. Zbavím se někdy toho nezadržitelného třesu? Nebo mi zůstane navždycky jako upomínka veselého dětství. Jak to jen skončí, ptala jsem se sama sebe. Nenajdu někdy mámu v kuchyni nehybnou, vypadající, jako by spala? Jen ta červená skvrna na podlaze napoví, že se jí asi nic nezdá, že té se už nikdy nebude nic zdát? Je to humus, ale možné to bylo. Jenom jsem si říkala, že bych u toho raděj byla já. Já osobně. Místo ní. Nepřeju si vidět to. Ale, možná že by lidé konečně přestali být slepí, kdyby se něco stalo. (Kdybych ji tam tak viděla, chtěla bych se zhroutit. Ale vím, že ani tohle by mě nezlomilo, jen by jsme se více stáhla, nikomu nevěřila a hlavně hodně nenáviděla. Naštěstí k takové nenávisti nemám důvod, tak o tom přestanu přemýšlet.)

 

Seděla jsem na posteli a přes triko mě do zad studila zeď. Mrznou mi konečky prstů. nechávám okno dokořán. Vítr si pohrává se záclonou. Je mi chladno. Ale nezvedám se, abych zavřela okno. Prsty mám ledové, ale nijak je nezahřívám. V tu chvíli mi bylo jedno i kdyby měly odumřít. Nemohla jsem dělat nic. jen sedět a čučet před sebe, jako vězeň měřící si svou celu mrtvolnýma očima, očima co ztratili naději a radost.

 

Lidé to věděli. Řekla jsem to pár lidem a ti to řekli taky jen pár lidem a za krátko to bylo veřejné tajemství. Ale všichni ti pokrytci zavírali obě oči, aby se jim jejich komunita jevila stále tak dokonalou jako vždycky byla. Říkali: vždyť to přece není tak hrozné…

Už to tak dál nešlo. Při každém hlasitějším zvuku jsem strhávala sluchátka a vypínala počítač (později už jen obrazovku... apatie), jako kdybych měla na svědomí nějaký zločin, jak se říká "...máš černé svědomí." Mé svědomí bylo čisté, i když to věděla jenom mysl, protože z neustálého hádání jsem už ani nevěděla, co je špatné a co ne.

 

Nejhůř sem od něj nesla zákaz, který mi nedovolil zůstat v bytě v době jejich nepřítomnosti. Nesnesl, abych byla v bytě sama. Byla jsem cizinec ve svém vlastním domě. Pohádali jsme se s Radkem. Nebo spíš on řekl a tak to muselo být. To byl zákon. Máma se ho snažila přesvědčit, ale nešlo to. Moc mě to bolelo. Ani ne tak to, že nebudu doma, vždyť jsem vlastně žádný 'domov' neměla, ale to, že mě tak sprostě vyhnal. Měla jsem se za den sbalit, abych s tím vydržela týden. Maminka nemohla nic říct. Nemohla mu nadávat a já to chápala. Snažila se být dobrou manželkou a zároveň dobrou matkou. Milovala jeho i mě. Nemohla si mezi námi vybrat. Radek odešel a nechal nás o samotě. V ten den jsem měla v krku balvan, že jsem skoro nemohla dýchat. Maminka se mi omlouvala, že se to už nikdy nestane. Že raději už nikdy nikam nepojede. Jen aby vyhověla oboum. Dokázala by se roztrhnou pro nás dva a my sme ji to nedokázali oplatit. Bylo mi to tak líto. Tak líto, že je jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažila jsem se ji mého kamene zbavit. Postavila jsem se za ní a hladila ji po vlasech. To je dobré maminko (říkala jsem jí), však já to nějak zvládnu. Mě to nevadí, nemusíš se bát. Ale za chvíli jsem musela přestat. Byla to hrozná lež. A tak mě z toho krvácelo srdce, že jsem se málem rozplakala. jenomže jsem to musela zadržet, abych tu hru dohrála dokonce. Raděj jsem jí už nic neříkala, protože jsem věděla, že při každém dalším slově by sem neudržela slzy. Rychle jsem odešla do pokoje, kde jsem tlumila mé vzlyky do polštáře. Pak jsem se ještě dokázala usmívat, když jsem se s nimi loučila... "Jen si to užij maminko." Jenomže jsem věděla, že ta komedie jí stejně asi moc nepomohla. Pochybuju o tom, že ji neprohlédla. Roztrhl nás. Dceru a matku.

 

Chtěla jsem mé vyprávění trefně zakončit, ale už nemůžu. Nemůžu. Snad příště. Až se mi nebudou třepat ty zpropadený prsty...

Je to tak dávno. Tak moc dávno, že mi nemrznou prsty při normální teplotě, že už nemusím myslet, kdy ke mně vrazí, že už se neotáčím při sebemenším zvuku, že mé prsty jsou v klidu položeny na klávesnici.

Je to pryč?

Sama nevím… je to zamnou, to určitě; ale je to opravdu pryč?