Propletené kruhy

Propletené kruhy

 Jednoho naprosto obyčejného dne, za naprosto obyčejných podmínek a naprosto obyčejného počasí se v jednom naprosto obyčejném parku setkali dva ale naprosto neobyčejní lidé.

On a Ona. Oba dva byly výtečnými studenty prestižních škol.

Ti dva, tedy On a Ona, byli něčím tak zvláštní, něčím od ostatních, obyčejných lidí, tak odlišní. Naprosto chápali, že jejich existence má jasně vytyčený smysl. Tedy, že nejsou na světě, aby se flákali. Ale něco je k sobě neuvěřitelně silně táhlo a tak v ten naprosto obyčejný den jejich prvého setkání usedli na naprosto obyčejnou parkovou lavičku. A jak se posadili, začali si povídat. Hovořili o tom, že nejdůležitější pro ně pro oba, je hledání smyslu jejich existence, protože bez smyslu nejsou šťastni, hovořili o kruhu, koloběhu zrození-život-smrt,

o rozumu a o intuici.

Od té doby už byli pořád spolu. Jejich kroky vedly stejnými místy ve stejnou dobu. Byli tak neobyčejně šťastni. Dávali si navzájem naprosto obyčejné věci, které tolik potěšily. Oba, ted On i Ona spatřovali v obyčejných, všedních věcech radost a krásu, kterou druzí lidé neviděli, vidět neuměli. Za nějaký čas si ale On a Ona uvědomili, že nežijí jeden pro druhého, ale  že mají přesně stanovený cíl svého žití. Seděli spolu v parku

na lavičce, kde se poznali a tu k nim přišel Mára. Jako vždy rozséval strach, hádky a zlobu.

A tentokrát se mu opět v jeho opovrženíhodném díle dařilo, ostatně jako často, protože lidé jsou vděčnými objekty pro našeptávání špatností. Popichoval hlavně Onu, našeptával jí lži a také to „co by mohlo být“,

až nakonec odešla s ním. Ukázal jí, že jí může pomoct v hledání smyslu existence. Ten Mára byl povedený intrikán. Smyslem jeho existence bylo ničit, kazit a bořit, jak už to u Márů tak běžně chodí. Jediné co pro něj mělo smysl, byli lidé a jimi vytvořené věci. Ty se daly tak lehce zneužít. A on byl pak tak spokojený, za svého „krásného“ díla.  „Povedu Tě! Chceš?“ Syčel lstivě.  A Ona byla smutná že Onoho opouští, ale její touha

po vědění  a poznání, ji vedla dál a dál za Márou.  I On byl tuze nešťastný a slíbil si, že už nebude milovat.

Od té doby bude pro něj důležitý už zase jen a jen smysl jeho bytí. V podvědomí však cítil jen zášť a zlobu,

že jej Ona opustila.

Dlouhou dobu šla Ona za Márou. Ale pak, jakoby se probudila, uvědomila si, že Mára je jako faustovský Mefistofeles. Neukazuje cestu, ale jen  klam, něco, co by mohlo být ale není, ne takhle. I vydala se na cestu zpět a Máru nechala daleko za sebou. Hledala všude. Prosila, nevěděla koho. Hledala dál po tak dlouhou dobu

a přála si nalézt zase Onoho. Nenašla jej však. Plakala a umínila si, že už nebude milovat. Od té doby bude

pro ni důležitý už zase jen a jen smysl jejího bytí. „Už nikdy nebudu myslet na lásku!“ řekla si rozhodně.  

Za dlouho dobu trápení něco přilákalo Onu i Onoho z veliké dálky do parku, kde se kdysi poznali.

Setkali se zde, tváří v tvář, se záští a vztekem v očích i srdcích. Dokonce na sebe křičeli a hádali se.

A Mára samozřejmě u takovéto situace nechyběl. Popichoval  oba, tedy Onu i Onoho, k ještě větší zuřivosti

a vzteku. Oba ten den odešli s pláčem a Mára si jen spokojeně mnul ruce. Jeho dílo se vyhrotilo k „dokonalosti“. On ani  Ona se již k sobě nevrátili a dokud nezemřeli tak hledali smysl a cíl svého bytí.

A že smyslem jejich bytí, bylo býti spolu, tak zemřeli a narodili se znovu v kruhu životů, někde jinde a v životní roli někoho úplně jiného.