Temno za prahem sakristie

Vyklouzli jsme z postelí a potichu si to štrádovali ke kostelu. Šli jsme schovaní ve stínu domů. Na prostranství před kostelem jsme očekávali problémy, ale již zdálky šlo vidět, že obavy byly zbytečné. Strážní spali a okolo nich se válelo nepřeberné množství prázdných nebo napůl vypitých lahví. Jeden z mužů měl nohu ve stále plápolajícím ohništi. Ve spárech spánku se pravděpodobně nekontrolovatelně převalil. Nic necítil, protože nohu měl uvězněnou v silném pancíři. Byla ale jen otázka času, kdy se jeho bota rozžhaví a vyšle do jeho hlavy varovný signál. Raději jsme přidali do kroku. Zavadil jsem o kopí ponechané na schodech. Zbrani zbývaly dva stupně do konce poschodí, a o ty se také díky mé nešetrné chůzi přesunula. Nebo spíše s rámusem skutálela. Bratr mě napomenul a mlčky pokračoval. Rámus nebyl tak velký, aby na nás někoho upozornil. Navíc byla hluboká noc a majitel kopí spokojeně podřimoval i se svými druhy. Dveře do kostela byly odemknuté. Jejich jediná ochrana selhala.

Bohoslužby zde i nadále pokračovaly. A to dokonce v mnohem hojnějším počtu. Lidé se báli. Nová vládnoucí moc je přiváděla do strachu. Nechtěli se ji znelíbit (následkem toho došlo k mnoha dalším událostem). Z doslechu jsme věděli, že pod touhle svatou půdou je nemalý sklepní prostor. Neměli jsme ale vůbec tušení, kde je vchod. Sakristie! Napadlo mě po okamžiku usilovného přemýšlení. Rychlými ale obezřetnými kroky jsem vykročil do zadní lodě kostela. Mé oči jen letmým pohledem zavadily o krucifix, jenž byl dominantou kostelu. Zřejmě jsem blouznil, ale měl jsem dojem, že se na tváři Krista na kříži něco zatřpytilo. Nezvykle zablýsklo. Zastavil jsem svůj postup a vrátil se zpět k oltáři. To přece nemohla být slza. Napadlo mě. Chvíli jsem zamyšleně postával, dokud mě bratr drcnutím nevybídl k pokračování do sakristie. Těžko jsem od Ježíše odvracel oči. Sakristie byla naneštěstí zamčená. To nás při  hladké dosavadní cestě nemile zaskočilo. Naše nedostatečná síla odrazovala od násilného pokusu o otevření dveří. Ke všemu jsme se báli, že by hluk, vzniklý u této záležitosti, mohl přilákat nezvané hosty.

Dobrých deset minut jsme chodili kolem a prověřovali všechny možnosti, jak se dostat dovnitř. Zničehonic se zvenčí začal ozývat strašlivý křik. Schovali jsme se mezi lavice poblíž sakristie. Dveře dovnitř rozrazil voják a řítil se ke dveřím sakristie. V neosvětlené síni jsme jeho polohu určovali podle hlasitého sténaní a červeně světélkující botě. Kdyby strážný nebyl tak hlučný, jistě by zaslechl náš přidušený smích. Vrazil klíč do zámku a vběhnul do konečně otevřené sakristie. S bratrem jsme si vyměnili odhodlané pohledy a vběhli za ním. Zbrojnoš k nám byl otočený zády. Zrovna sundával hrnec z plotny (se zchladlou vodou). Úkryt jsme si našli za mohutným stolem. Voják strčil nohu do hrnce velmi zbrkle. Div, že všechnu vodu nerozlil. Z místa, kde seděl, začala následně stoupat pára, v níž se rozplývaly citoslovce úlevy. Nějakou dobu tam jen v doznívající opilosti rozjímal. Neuplynulo ale dlouho a znovu usnul. Chopili jsme se příležitosti a zamířili k malým, ale masivním dveřím z poctivého dubu. Šetrně jsme za sebou přivřeli dveře a pomalu scházeli chabě osvětlené schodiště. Nebudu zastírat, že jsem byl v těch okamžicích otrokem strachu. Byl cítit čím dál větší chlad a vlhkost jejímž zdrojem bylo bůhvíco. Došli jsme až dolů a ocitli se v neosvětlené místnosti. Chladnokrevně jsem se vrátil zpět a sejmul ze stěny jednu z toho mála pochodní. Schodiště tím nabylo mnohem strašidelnějších rozměrů. Jedna pochodeň ale stačila k slušnému osvícení místnosti, jež byla naší – prozatím - poslední zastávkou. Oheň odhalil vinný sklep a mnoho skvělého jídla. Solené hovězí, klobásky, spoustu zeleniny, dva obrovské sudy piva a všechny možné pochutiny. Avšak nenechali jsme se jimi zlákat a počali jsme s hledáním nějakého průchodu k další části cesty. Nebyli jsme s to nic najít. Jako blázni jsme rukama prohmatávali chladné a holé stěny. Bratr ztratil trpělivost jako první. Vstřícným krokem se vydal k polici s vínem ( a že ho bylo ). Vzal první láhev, která mu přišla pod ruku a zbavil ji uzávěru. Posilnil se a poté pokynul s vínem ke mně. Po tom všem jsem chtěl přijít na jiné myšlenky, a tak jsem se napojil hojnými doušky. Zbytek láhve jsem téměř celou vyhltal.

Nebylo mě třeba přemlouvat, abych šel pro další víno. Začal jsme cítit silné opojení tímto lahodným mokem. Již jsme nějakou dobu popíjeli. Bratr se skácel ze židle, já už sem téměř nevnímal. Nějak se mi podařilo vstát, ale dojít ho zvednout už ne. Skutálel jsem se jako jablko, které se zrovna utrhlo ze stromu. Ležel jsem po boku usínajícího bratra na kamenné podlaze. Pohledem jsem mžoural k hořící pochodni. Víčka mi těžkla a oheň se mi ztrácel. A ztratil se úplně.

Probudil jsem se. Nevím, jak dlouho jsem dřímal. Chtěl jsem pohnout rukama, nešlo to. To samé nohy. Po obličeji mi stékala hřejivá tekutina. Byl jsem v okovech, v prázdné místnosti, vyjma jedné židle, která stála přímo přede mnou. Mé tělo bylo oděno jen v rouše Adamově a neskutečná bolest mi vystřelovala od zátylku k čelu. Můj zrak byl zastřený vlastní krví.