Země na kolenou.

Je brzy ráno. První ospalé paprsky protínají potemnělou mlhu mezi smutnými zbytky kdysi vzrostlých stromů. Vzduch voní tisíci květy, které se probouzejí na okolních loukách.  To vše narušuje jediný zvuk.

Vzdálené bubnování unavených, ale jistých kroků. Desítky nohou pochodují polní cestou. Jejich kožené boty se zarývají do bahna. Každý další krok je stojí nesmírné úsilí, každý další krok jim ubírá naději, přesto pochodují dál a dál. Jejich černé oblečení dokresluje posmutnělá hudba. To muzikanti vyhrávají k poslednímu pochodu. Bubny jako by krůček po krůčku ukrajovaly z dlouhé cesty s matným cílem. V čele průvodu jdou se zlomenou hrdostí čtyři muži. Kdysi věřili, že je brzy čeká svoboda. Nyní však na jejich ramenou leží rakev černá jako uhel.

Slunce právě ukazuje svojí sílu a celý průvod pokrývají teplé paprsky. Malé odlesky v dáli, to jediné prozrazuje slzy, které jako déšť bubnují o zem. Tak lidé dávají najevo smutek. Smutek, který naplnil jejich srdce zármutkem a lítostí. Smutek, který zlomil jejich ducha. Ten nezmizel ani po dlouhém pochodu. Všichni se sešli, aby uctili památku dívence, kterou zničil temný stín. Zemřela tak mladá a tak krásná. Zemřela kvůli pýše, chamtivosti a zradě. Není to ledajaké dítě. Zrodila se už dávno v srdci Starého kontinentu. A teď umírá před očima svých milovaných dětí. Ženy a muži to jsou její děti, to je její odkaz. V nich bude žít navždy a možná se i znovu zrodí z popela, jenž tu zanechají její nepřátelé. Zlomený národ kráčí dlouhou cestou vstřícnové budoucnosti. Psal se rok 1620 a naše země byla sražena k zemi do bláta monarchie.