Poslední sbohem

I když už jeho srdce dávno přepumpovalo poslední litr krve a jeho ústa řekla poslední slova, vím, že mě miloval. Hlavou se mi honí první i poslední vzpomínka na něj. Vzpomínám, jak krásně zněl jeho hlas. Byl trochu blázen a trochu dobrodruh. Měl sny , jako každý z nás a doufal, že jednou budu jako on. Bohužel já nikdy nebyla jím a snad ani nechtěla.

Vždycky chtěl být blízko nebi, zbožňoval ten pocit vznášet se v padáku nad krajinou a pozorovat tu nádhernou přírodu, snad ani netušil, že ho osud dostihne tak brzy. Byl to můj snílek. Vždy když jsme potmě seděli u táboráku a koukali do nebe vyprávěl mi o ufu. Věřil tomu víc něž já a já se jen smála. Při procházkách v lese mi vyprávěl o historii, o tom jak vznikly hory, o Cirilovi a Metodějovi, o jejich hrobech a kázáních, o Žižkovi a jeho vojácích . Poslouchala jsem a tajila dech. Byl to úžasný vypravěč. učil mě jak milovat přírodu a život. Lozili jsme spolu po skalách a měli svůj vlastní malý svět. Nenapadlo nás, že by mohl přijít konec. Byl to přítel a já si ho vážila.

Avšak osud nám nedovolil zůstat spolu. Neznám jeho poslední slova a lituji všeho co jsem mu kdy způsobila. Když jeho srdce dobilo, nebyla jsem s ním, ale dnes už vím, že kdyby ano, nedokázala bych říci sbohem.

Sbohem ...