Tři studánky

TŘI STUDÁNKY

     Byly jednou tři studánky, které byly až po okraj naplněny smrtí, štěstím a láskou. Stály uprostřed temného lesa a věděl o nich jen málokdo. Snad jen místní lidé, kteří věřili, že napijí-li se, uskuteční se to, čeho se vždycky báli, protože na první pohled jsou studánky od sebe k nerozeznání.

     V příbězích se vždy ocitne někdo, kdo se vydá vstříc nebezpečí, aby si něco dokazoval. Stejně jako dneska tomu bylo i tehdy. A ač se tyto příběhy a pohádky vyprávějí už tisíce let z pokolení na pokolení, vždy se najde někdo, kdo musí vyčnívat a vydat se na tu strastiplnou cestu temným lesem.

     Otázkou je, zda je v dnešní době lepší vyčnívat a nebo se zařadit mezi ostatní. A když ani jedno není správné, jak potom najít onen „zlatý střed“ ??

     Ale abychom se vrátili k příběhu, pootočíme se pár let zpátky, kdy ještě děti věřily na pohádky. Tehdy se vydal mladý hoch urozeného původu do vesnice, aby se dozvěděl více o onom kouzelném místě. Vypadal, že by zaplatil cokoliv za to, aby mohl naleznout v životě buď lásku nebo štěstí. Lidé na vesnici ho odsuzovali a shledávali ho drzým.

     Ale mají snad tito lidé právo soudit tohoto mladíka? Kdo ví. Jací lidé v té vesnici žili, to se nikdy nedozvíme, ale mladík, o kterém příběh vypraví nebyl svého titulu hoden. Ani jedinou dobrou vlastnost byste na něm nenašli a obyčejní smrtelníci se museli spokojit s tím, že i takoví lidé existují. Život mu byl málo, chtěl víc. To je taky důvod jeho výpravy.

     Když šel temným lesem, potkával prapodivné bytosti, až občas přemýšlel o tom, že se otočí a bude spěchat odkud přišel, ale jeho osobnost mu to nakonec nedovolila. Když se dostal ke studánkám, věděl, že pokud si vybere smrt, je s ním amen.

     Dva dny a tři noci chodil okolo studánek, když se rozhodl pro tu, která stála uprostřed a se slovy: „Mám-li zemřít, staniž se!“, se napil ledové vody. V tom okamžiku vyletělo ze studny oslepující bíle světlo a neznámý hlas pronikl do duše tohoto mladíka. Mladík okamžitě poznal, že není v nebi, nýbrž v onom lese, kde se chystal napít. Začal přemýšlet, jaký dar mu byl seslán a okamžitě se vydal na cestu domů, aby to zjistil.

     Za nedlouho se dostal na zámek a začaly se do něj zamilovávat ženy. Mladík tehdy poznal, že šlo o studánku překypující láskou. Začal mít pocit, že si může vybírat. Stal se z něj ještě horší člověk, než kdy byl. Doslova nestvůra. Jako by z temného lesa vyšel někdo jiný.

     Mladík byl obdarován láskou k sobě samému. Miloval jen sebe, svůj život, své věci a jen on byl důležitý. Ničil ostatním majetky, životy, naděje, sny, cíle a dokonce i vztahy. Prostě všechno, co zničit šlo.

     Tak dlouho se choval jako zrůda, až ho ostatní odsoudili k životu v osamělých bažinách, kde s ním nikdo nemohl ani slůvkem promluvit, jelikož všem bylo známo, že si vystačí jen sám se sebou.

     A tak se zvědavý, marnivý a „zaláskovaný“ mladík odsoudil k záhubě. A v tuto chvíli se nabízí otázka třetí. Zda se nakonec nenapil ze studánky překypující smrtí. Ale v tom to nejspíš nevězí.

     Jako jsou draci a víly výplody lidské fantazie, stejně tak byly studánky naplněny jen čistou vlahou vodou. Protože jenom člověk dokáže ovlivnit svůj vlastní život a kráčet dosud neprobádanými cestami. Vždy když přijde na rozcestí, má pokaždé právo si vybrat sám, kudy cesta povede. A je jen ve hvězdách, kolik takových lidí se ještě najde.