Legenda o Kočičím Hadovi

Kdysi dávno se Kočičí Had vtělil do lidského těla, aby si mohl užívat krás, jichž se dostalo smrtelníkům, neboť Kočičí Had nesmírně miloval krásné věci. Jakožto bůh byl neuvěřitelně krásný, to však oči lidí nemohly nikdy spatřit. Sám sebe obklopoval nádhernými věcmi, ale vždy viděl, jak jejich krása mizí, rozpadá se, mění se během božího nesmrtelného života, proto se rozhodl podívat jako člověk, který si musí vážit každé vteřiny.

Kočičí Had má jemnou tvář, podle které ve Florencii malují anděly. A ti andělé jsou zahledění v nebeské výšiny, kde kdysi měli domov. Protože je Kočičí Had stále mlád, vyzařují jejich tváře naději. Podíváš-li se pozorněji, najdeš pod ní i melancholickou lítost. Ta si najde tvé srdce a sevře ho opatrně v prstech jako vyhaslý uhlík z ohniště. Lítosti nevadí, že se ušpiní – lítost je milosrdná a milostivá. Někdy se stane, že ten uhlík pak začne znovu hořet. Napřed jemně, rudý jako krev, jako láva, když se pomalu šine z nitra země. Následně jako karmínová a zářivá kapka rubínu. Vzplane a to jen díky lítosti. Jenomže ty prsty, jenž srdce-uhlík snažily se uhlídat, nemohou být popálené. Lítost tedy uhlík upustí. Kratičkým letem uhlík ztratí své plameny a na zem dopadá už černý. Nárazem se rozpadne v prach.

A Kočičí Had je stále mlád.

Jinak se bůh zdánlivě neliší od lidí. Prozradí ti ho jen oči. Velké a snivé. Oči boha. Když budeš pozorně sledovat jejich třpyt, spatříš, jak se mění. Nalezneš v nich hnízda hvězdného prachu, stejně jako útočící tygří oka. Budeš-li chvíli kráčet vedle něj, spatříš cosi zálibného v jeho chůzi, v houpání z tlapky na tlapku, v přelévání měkkých záhybů plazího těla, neboť Kočičí Had stále vypadá, jako by našlapoval po horkém písku. Někdy je onen písek chladnější, než se jemu zdá, ale Kočičí Had už je takový.

Kočičí Had si totiž v lidském světě nepřijde krásný. Je způsob, jak mu toto přesvědčení vrátit, nebo alespoň částečně vsugerovat. Bohové mají své byliny. Požij či přičichni a možná to s tebou nic neudělá. Oni ovšem vzdorovat nemohou. Je zvláštní rostlina, jejíž požití vrací Kočičího Hada do vzletného stavu božství, odkrývá jeho sílu, nedůvěřivost a plachost. Jméno její zní chmel. Je svatá.

Nikdy se nedívej na Kočičího Hada, má-li svou svatou rostlinu. Kočičí Had je především bůh a smrtelníci nedokáží vzdorovat mocnostem, které dřímou pod snivýma a zároveň jiskrnýma očima. Probuzený Kočičí Had tě připoutá k sobě, udělá z tebe modlitebníka, pokud jiného boha nemáš. Avšak nemůže vidět všechny své modláře. Hadi obecně nevidí dobře a kočky oči přivírají, protože s přivřenýma očima jsou krásné.

Takový bývá Kočičí Had, se skloněnou hlavou, jakmile ví, že modláře nevidí.

Jednou se pokus o tomto bohu něco vyčíst z tarotových karet. Nech jejich hebkost klouzat po rukách a mysli na Kočičího Hada. Představ si, že chceš v šustivém tanci protoků budoucnosti nalézt jeho tvář. Vytáhneš pak princip mysli a myšlení, zářivý a zároveň děsivý symbol imaginace.

Tvář Kočičího Hada bude mít oblečenou Mág.

Alespoň to tak bývalo doposud…