Kadibouda

Je toto ono?

Modrý květ, kadibudka,

ukrytá pod kapradím z hvězd.

Ta dávná legenda,

co šeptá o citech skrytá v popelu a dýmu,

možná dohořela první strana,

snad se rozpustila špínou celá kniha.

Na nás leží její tíha,

mrtvolná lehkost prázdých míst.

Čím se plníme?

Vzduchem jako namyšlený míč...

hnilobou cinkotu, stíny všech zkratek

a prachem všech cest.

Jsme neduživý,

každý strachem o svůj vzdušný zámek,

napůl po smrti,si na svém vlastním pohřbu kážem

a litujeme tragického skonu, vinen je Svět !!!

Napůl po smrti,

s tím velkým soustem vzpříčeným v krku,

kopeme neschopni, rozumného vzlyku.

Promiňte,

mně zámky nevoní, ba ani rudé růže,

láká mě nekonečnost sblížení-věčná vinice

a hlavně cizí horká kůže, která vůní říká blíž a blíže,

Ano vím jsme polknuti ve vlastní touze,

sžírá nás a ukrajuje.

Ale v té pravé jsme se zrodili, v té pravé křičíme nejhlasitějším tichem,

v té pravé milujem.

Je toto ono?

Asi pro každého jiná věta,

jinak zaoblená, stokrát zpřeházená,

spojená tak, aby nekončila.

Pro každého jiná modrá,

ztracená v lesklých diamantech-vlastním prospěchu,

jako vzdušná kadibouda,

příliš malá pro dva,

vrže staré dřevo, mávají její křídla

a nám se to konečně nezdá.